Pomohly mi konstelace s mým truchlením?

Pomohly mi rodinné konstelace s mým truchlením?

Nevím.

Asi ne tak, jak bych tehdy čekal, chtěl.

Neodnesl jsem si „řešení“. Bolest nezmizela. tráta zůstala.

Ale když se dívám zpátky, něco se přece jen změnilo.

Konstelace mi ukázaly svět, ve kterém:

• jsme a zůstáváme spojení, i když se nevidíme
• láska je to, co nese svět
• vztahy smrtí nekončí — jen se proměňují
• smrt není opak lásky, ale patří k ní - a když stojí v poli, není zlá
• kde mrtví přejí život živým a živí uctívají mrtvé svými životy

A ještě něco osobnějšího:

Část svého truchlení jsem odehrál v konstelacích. V příbězích druhých lidí. Možná už předtím. A určitě potom.

Stál jsem v rolích i vedl a říkal věty druhých a druhým. A pak jsem je potřeboval a říkal sám sobě.

A možná ještě něco:

• že není potřeba všemu rozumět
• že některé věci se neuzavírají, ale nesou
• že bolest není chyba — někdy je to forma vztahu
• že „pustit“ neznamená zapomenout
• že věrnost někdy znamená jít dál, ne zůstat stát

Konstelace mi nepomohly tak, že by mi vzaly smutek. Ale možná mi pomohly ho unést.

A někdy — třeba jen na chvíli — v něm i stát klidněji.