První pomoc po setkání s ropným zlomem

17. 8. 2010

Asi to znáte, nějakým způsobem jste to zažili nebo zažíváte – koukáte do noci na youtube, browsíte weby, kterým byste se ještě včera smáli za ty konspirační a alarmistické nesmysly, připadáte si jako Alenka v zemi za zrcadlem, nechápete, jste tak nějak mimo sebe a nikdo vám nerozumí, jste v šoku. A nevěříte, vztekáte se, hledáte skulinky, jste v koncích, protože celý svět je v koncích.

A až úplně nakonec vám to dojde – ano, je to tak.

Pokud jste tímto prošli a neuvízli cestou, pak blahopřeji, zdárně jste absolvovali pět stádií vyrovnávání se s realitou/smrtí/ropným zlomem a nemusíte číst dál. Všichni ostatní následujte.

UPOZORNĚNÍ: tento článek je o pocitech. Je určen pro ty, kteří se setkávají s tématikou konce věku levné energie teprve krátce a procházejí obtížným procesem přijetí této reality.

Ale stejně tak je určen i veteránům, kteří, jak mé oko amatérského psychologa soudí z mnoha diskuzí, často jako by trpěli příznaky postraumatické stesové poruchy. Protože projít při setkání s RZ bez ztráty květinky, je opravdu obtížné.

Ropný zlom je od počátku něco jako inženýrský problém. V první linii to byli odborníci – inženýři geologové a následně další technici, kteří se jím zabývali a medializovali ho způsobem sobě vlastním, inženýrským. Tento přístup je stále jakousi nosnou vlnou zlomropové scény i u nás. Je to v pořádku, ale je to málo a mění se to jen pomalu. Rád bych tomu napomohl. RZ totiž není jen technologický problém a bude se s ním setkávat stále více nepřipravených lidí. Proto je dobré mít po ruce nějakou první pomoc.

Jistě existuje mnoho vhodných článků i webů jako úvod do problematiky, ale ty všechny opomíjejí onen aspekt šoku, ve kterém se člověk ocitá po jejich přečtení. A v tuto chvíli nejde o žádné psychologické triky, o nějaké o/ukecávání situace, ale prostě o to, aby se člověk neztratil. Jak říká Jerzy Lec – lidé občas narazí na pravdu, ale brzy se vzpamatují a jdou zase dál. Potřebujeme prostor a možnost pro naprosto přirozenou reakci, protože jinak je velmi snadné se ztratit napůl cesty, odmítnout či skončit v nějakém extrému.

Nejprve o spojení ropného zlomu a smrti. Na jedné straně je to spojení zřejmé, viz nejrůznější apokalyptické scénáře, zároveň ale pokud vím nijak více zpracované. Ropný zlom je konec světa, jak jej známe, téměř všechny scénáře budoucnosti mluví o chaosu a válkách, snižování počtu obyvatel. To je děsivé (přitom válčí se stále někde). A je to o to děsivější, že my jsme smrt vytěsnili z našeho myšlení. Setkání s ropným zlomem je tedy zákonitě setkáním se smrtí a člověk reaguje stejným způsobem: Odmítá, hněvá se, smlouvá, propadá depresi a teprve na konec přijímá (pět stádií vyrovnávání se se smrtí podle Kübler-Rossové). Je velmi důležité projít každým stádiem a neuvíznout.

Ve fázi ODMÍTÁNÍ je snadné smést celou skutečnost RZ ze stolu: to by se o tom mluvilo v televizi - takových konců světa už tu bylo - je to nesmysl, ropa vzniká v zemské kůře - no a co, budeme jezdit na vodík/slunce/řepku - atom to vyřeší... Technooptimismus je typickým odmítnutím reality RZ. Samozřejmě odmítnout ropný zlom je snadnější než odmítnout smrt (možná i proto jsou často odmítači v diskuzích tak urputní). Pokud člověk odmítne hned v počátku, nevzniká mu žádná psychická újma, krom toho, že se s tou samou skutečností bude muset potýkat později, pravděpodobně za obtížnějších podmínek. Je to jen škoda.
Fáze HNĚVU je velmi dobrá. Hněv je aktivující a řekněme, že v tomto případě i poměrně spravedlivý. Jaktože žijeme v tak pokrytecké společnosti?! Kdo za to může? Jaktože se o tom nemluví?! Najednou vidíme mnohé, co jsme neviděli a to je dobré. Ale nezůstávejte u hledání viníků, u obviňování, „Oni“ za to mohou, nezůstávejte u konspiračních teorií (ne, že by nemusely být pravdivé:-). Každý z nás za to může. Jestliže čtete tento článek, pak jste dítětem ropného věku, mnoho z toho, co jste, jste díky ropě. Tento příběh není o dobrém a zlém, ale o cestě k přijetí reality. Hledání viníků otevírá mnohé obzory, ale zůstat u něj je scestí, běžte dál.
Fáze SMLOUVÁNÍ je velmi důležitá – hledáte cesty, způsoby, jak vyváznout. Survivalismus je typickou součástí této fáze – když se připravím, přežiju, když budeme mít já a moje rodina pasivní dům a zahrádku, přežijeme, když budu mít na střeše kolektory, když budu mít svůj hektar půdy, když... To všechno je výborné, je to akce, čin, hledání, učení se. Ale nezůstávejte. Uvědomte si, že neexistuje způsob, jak získat jistotu (snad kromě multimilionářského bunkru). A čím víc hledáte, tím jasněji si to uvědomujete. Sami to nezvládneme, máme omezené možnosti, finance, možností, na které by bylo třeba se připravit, je příliš mnoho. Přichází bezmoc a s ní deprese. Poddejte se jí.
Fáze DEPRESE je stejně důležitá, jako všechny ostatní. Bez deprese není skutečné změny, není skutečného přijetí. Každé zlepšení stavu nejprve předchází přechodné zhoršení, chaos (když chcete uklidit šuplík je nejlépe ho nejdřív vysypat). Mnozí uvíznou ve fázi smlouvání, protože se děsí vstoupit do fáze deprese, uvíznou v nekonečných přípravách, vychytávání technických detailů, shánění informací – protože se děsí bezmoci. Bezmoc je prazákladní lidská zkušenost. Právě s pomocí levné energie jsme si na chvíli (v historii tak kratičkou) začali připadat mocnější, ale není to tak. Svět je větší a silnější než my. Můžeme s ním bojovat (odmítat, hněvat se, smlouvat), ale tím jen ztrácíme energii a se světem a životem se míjíme. A nakonec budeme stejně přemoženi (i survivalisté zemřou). To je pokora, kterou nás levná energie odnaučila. To je skutečný stav věcí. To je teprve přijetí.
A teprve v této fázi PŘIJETÍ je člověk svobodný. Má pokoru snášet utrpení toho, co nemůže změnit, má sílu měnit to, co měnit lze, a moudrost, aby obé rozeznal. Ví, že jednou zemře a že zemřou také jeho blízcí. Ví, že takto žili jeho předkové po tisíce generací – obávali se, trpěli, ale zároveň i milovali, radovali se i smáli. Ví, že právě proto má povinnost udělat ze svého života to nejlepší, a to bez zbytečného strachu.

Co pro sebe tedy můžete udělat jako první pomoc, pokud jste právě v ropném šoku?

Je v pořádku, že jste v šoku. Buďte si jistí, že ve stejné situaci bylo mnoho lidí před vámi a mnohem víc to ještě čeká.
Cílem šoku je probuzení. Takže cílem první pomoci není vás znovu ukolébat, ale nabídnout podporu v prvních chvílích po probuzení. Jste jako Neo ve filmu Matrix, když zvolil červenou pilulku a probudil se ve svém vězení do skutečné reality. Vítejte.
Nebuďte naštvaní na sebe, že jste lidé, že ničíte svět, že jste lháři a slaboši, nebojujte se sebou stejně jako s realitou RZ.
Nezazlívejte sobě, že nedokážete přesvědčit druhé, ani druhým, že vás nechtějí slyšet, respektujte jejich šok a pět fází, buďte upřímní k sobě, ale také důslední – nevzdávejte se svého vědění proto, že vás s ním vaši přátelé nepřijímají.
Pište do diskuzí.
Vyhledejte lidi, kteří už vědí.
Běžte si hrát s dětmi a ponořte se do hry s nimi.
Podívejte se na svět kolem sebe novýma očima – nic není samozřejmé, všechno je křehké, dočasné, proto se na to dívejte s láskou a soucitem.
Ropný zlom stejně jako smrt má rozhodně duchovní rozměr, neodmítejte ho jen proto, že duchovno bylo mnoha lidmi proměněno v ezoterické berličky a úniky.

Podívejte se na situaci z širšího měřítka:

Přes zdánlivou unikátnost situace, nejde o nic nového, impéria vznikají a zanikají (např.: http://www.ekolist.cz/recenze.shtml?x=2180829 )
Uvědomte si, že svět kolem nás není normální, jak nám říká naše zkušenost jednoho života. Jde o historicky naprostou anomálii.
Buďte vděční, že jste u toho mohli být a buďte u toho naplno.
Dívejte se na všechno „dobré“ i „zlé“ a podívejte se na to také z druhé strany. Ropa nám mnoho dala, proto nám může také mnoho vzít, tak to chodí.
Představte si, že by ropa nedošla. Jak by se vám líbil dnešní svět dovedený ad absurdum (čtenáři scifi antiutopií mají náskok)? K tomu hezká přednáška (v angličtině).
Buďme upřímní, děsíme se jen napsat, že by mohla být válka, děsíme se o naše děti, přitom ale války stále probíhají nedaleko od nás – a jsou to války právě o ropu.
Není to konec světa, je to změna, proto to nevzdávejte předem a běžte dál.

Jak se pozná, že jste to zvládli? Snadno. Dokážete tomu říct ano. Prostě ano. A neznamená to, že už nejste kritičtí k faktům, že se už nehněváte, že nehledáte řešení, že vás tu a tam nepřepadá bezmoc, ale že jdete dál a díváte se věcem a lidem zpříma do očí.

A co dělat pokud jste ropný šok přechodili, tj. pokud jste dosud úplně neprošli všemi fázemi?Jednak k sobě buďme shovívaví, je to fakt sousto a jsme jenom lidi. Strach sem patří. A především ten nás nepouští dál. O strachu se také nemluví. Na diskuzích je místo především pro „tvrdá, věcná řešení“. Pocity – třebaže jsou mezi řádky zjevné – se schovávají do argumentace, a když argumentace nestačí, přechází ta rychle v agresivitu. Mluvit o strachu ostatně skutečně pomáhá jen málo. Strach nejlépe rozpouští spolubytí (proto si osobně myslím, že guru Thon Tadeo se svou anonymitou zavřel také do svého strachu a propadá někam do depresí, jak naznačují jeho poslední články). Proto:

Najděte někoho, komu můžete povyprávět/napsat, jak vy jste se setkali s RZ a jaké to pro vás bylo, co se pro vás od té doby změnilo, jak vy jste se změnili. Pomůžete tak nejen sobě - příběhy druhých mají léčivý účinek, inspirují a povzbuzují.

Pokud chcete být důslední zkuste předtím, potom či přitom pár malých cvičení:

Věnujte chvíli tomu, jaké je pro vás zažívat bezmoc.
Věnujte chvíli svému strachu. Můžete mu klidně říct: „Vidím tě.“ Nebo: „Ty také patříš ke mně.“
Věnujte chvíli myšlence na (vlastní) smrt a podívejte se, jakou roli hraje ve vašem uvažování o RZ.
Představte si nějaký svůj oblíbený černý scénář a podívejte se na něj co nejpříměji a řekněte mu „ano“. Pozorujte přitom svoje pocity.
A nejlépe opět najděte někoho, s kým můžete toto všechno či aspoň něco z toho sdílet.

Vím, že to zní jako nějaké za*hvězdičkované psychoušké metody, ale bez nich nezpracované, potlačené emoce stříkají ošklivě v diskuzích po všech obrazovkách. Technologická civilizace nám emoce hodně vzala (okrádá nás o ně izolací telefonem, televizí, internetem, vytlouká nám je z hlavy náhražkami komerční hudby a filmů), jejich návrat tam, kam patří, je jednou z cest ke zdravějšímu světu.

Osobně mám za to, že to celé nejde skousnout bez širšího rámce, ve kterém by věci dávaly větší smysl než při omezeném ego/antropocentrickém pohledu. Stejně tak jako diskuzi o RZ chybí větší psychologická hloubka (či jen otevřenost), chybí jí (speciálně jako tématu tak úzce propojenému s konečností světa a se smrtí) také duchovní rozměr, ale to už přesahuje rámec první pomoci a tohoto článku.

Tak jako se zřizují psychologické linky první pomoci při záplavách, tak myslím, že by měla smysl i poradna pro ropný šok. Jako malou okamžitou náplast nabízím diskuzi pod článkem.

K napsání tohoto článku měpřivedla Linda z diskuze pod posledním článkem TT, díky, Lindo.

A aspoň jeden link: Ropný zlom - Co dělat v České Republice