Odpověď Arsinoé na Lilith
Mika Waltari v románu Tajemný Etrusk vypráví příběh Turmse, muže na cestě za vlastním původem, určením a tajemstvím Etrurie. Je to román o putování, zasvěcení, paměti, bozích a hledání místa ve světě. Ale jako v mnoha velkých příbězích, i tady stojí vedle mužova hledání žena, která se pro něj stane víc než ženou.
Arsinoé.
Pro Turmse není jen milenkou. Je znamením, osudem, zkouškou, krásou, která ho přitahuje a zraňuje. V jeho příběhu se může snadno stát tím, čemu jsem se v jiném textu věnoval jako obrazu femme fatale nebo Lilith: ženou, do které muž vloží vlastní hlad, touhu, strach, pád i zasvěcení.
Jenže právě tady začíná otázka, která mě zajímá víc než obvyklý soud nad „osudovou ženou“.
Co když Arsinoé nebyla jen Turmsovým mýtem?
Co když měla také svůj život, své potřeby, své děti, své tělo, svůj strach a svou pozemskou nutnost? Co když muž v ní viděl bohyni, ale ona mezitím musela řešit, kde bude spát, kdo ji ochrání a z čeho bude žít? Co když její zdánlivě pragmatická, zemitá, možná i krutá rozhodnutí nebyla jen zradou velkého příběhu, ale odpovědí obyčejného života na mužský mýtus?
V textu Femme fatale není žena jsem psal, že femme fatale často není skutečná žena, ale místo, kde muž přestane vidět ženu a začne vidět svůj osud. Tento text se ptá z druhé strany: co se stane, když se pod tím obrazem začne znovu objevovat žena? Ne démon. Ne bohyně. Ne Lilith. Ale žena, která možná řekne: ano, mám tě ráda, ale nemohu žít z toho, kam odcházíš.
Toto je pokus domyslet její odpověď.
Turms v Arsinoé viděl osud
Viděl v ní ženu, která k němu nepřišla náhodou. Viděl znamení, tělo bohyně, bránu, zkoušku, sílu, která ho vytahuje z obyčejného života a vede ho dál. Když ji potkal, nezařadil ji jen mezi události svého života. Zařadil ji do svého mýtu.
A možná měl pravdu.
Možná v ní opravdu bylo něco osudového. Některé ženy, někteří muži, některá setkání nejsou jen „vztahy“. Něco v nás otevřou. Přesunou osu světa. Ukážou nám vlastní hlad, vlastní slabost, vlastní velikost, vlastní propast. Člověk po nich už není úplně stejný.
Jenže Arsinoé nebyla jen Turmsovým osudem.
Byla také ženou.
Měla tělo, strach, hlad, děti, únavu, budoucnost, kterou bylo třeba nějak zajistit. Žila na zemi. Ne v Turmsově vidění. Ne v jeho zasvěcení. Ne v jeho hledání původu, bohů, Etrurie, vlastního jména a vlastního určení. Žila tam, kde se musí rozhodovat, kdo mě dnes ochrání, kde budu zítra spát, kdo mi dá místo, kdo mi dá bezpečí, kdo mě může zničit a kdo mě může podržet.
Turms hledal smysl.
Arsinoé hledala pevnou zem.
A to je možná celý jejich tragický rozdíl.
Ne že by jeden byl hluboký a druhá mělká. To by bylo příliš snadné. Ne že by on byl vznešený poutník a ona jen vypočítavá žena. Takové čtení je pohodlné, protože chrání mužský mýtus před nepříjemnou otázkou: co když druhý člověk nemusí nést význam, který jsme do něj vložili?
Turms mohl Arsinoé milovat skutečně. Mohl ji milovat silou, která ho přesahovala. Ale i skutečná láska může druhého zatížit tím, že ho přestane vidět jako obyčejného člověka. Udělá z něj znamení. Udělá z něj odpověď. Udělá z něj postavu ve vlastním příběhu.
A Arsinoé jako by na to odpověděla ne slovy, ale životem:
Ano, mám tě ráda.
Ano, vždycky s tebou ráda jsem.
Ano, když jsi tady, něco se ve mně hýbe.
Ale ty nejsi pořád tady.
Ty odcházíš.
Nejen nohama. Celou duší odcházíš. Pořád tě volá něco většího než náš život. Nějaké znamení. Nějaké město. Nějaký původ. Nějaký bůh. Nějaké jméno, které ještě neznáš. Něco, čemu já nemohu konkurovat, protože to není žena, dítě, dům ani postel. Je to tvůj osud.
A co mám dělat já, když ty jdeš za osudem?
Mám čekat jako obraz?
Mám zůstat krásná v tvé paměti?
Mám být věrná mýtu, který mě neuživí?
Mám se stát bohyní, která nepotřebuje střechu, ochranu, majetek, postavení, bezpečí?
Arsinoé možná nebyla schopná velké věrnosti. Možná byla sobecká, krutá, nestálá. Ale možná v ní byla také obyčejná pravda života, kterou romantický a duchovní muž nechce slyšet: z lásky se nedá vždycky žít.
Znamení nezahřeje dítě, osud nezaplaší zimu.
Mýtus nedá ženě místo ve světě, pokud muž, který ji do něj zasadil, zase odejde hledat něco vyššího.
To je na Arsinoé zajímavé. Ona Turmsovi nevede filozofickou polemiku. Neřekne mu: „Ty si mě projektuješ.“ Neřekne: „Díváš se na mě jako na symbol, ale já jsem člověk.“ To je náš pozdní, moderní, terapeutický jazyk. Arsinoé taková není. Neobhajuje se výkladem. Nevytváří protimýtus. Nezastaví se uprostřed příběhu, aby vysvětlila svou psychologii.
Prostě jedná.
Přimkne se tam, kde je síla. Odejít může tam, kde je výhoda. Zvolí muže, který jí něco poskytne. Chce postavení. Chce bezpečí. Chce život, který má tvar i tehdy, když Turms zase odejde za svým voláním.
To může vypadat nízce.
Ale možná je v tom i čistota.
Protože Arsinoé nezpochybňuje Turmsův mýtus. Ona mu jen odmítne podřídit svůj život. Neříká mu: „Tvůj osud není pravý.“ Říká něčím mnohem urážlivějším: žije, jako by jeho osud nebyl zákonem světa.
A to mýtus snáší nejhůř, ale prosté pokračování života mimo něj.
Turms může cítit, že mezi nimi bylo něco velikého. A třeba bylo. Jenže Arsinoé tím není zavázána stát se navždy nositelkou jeho velikosti. To, že je pro někoho osudová, ještě neznamená, že musí svůj život obětovat jeho osudu.
Možná je to nejtvrdší věta, kterou může člověk říct člověku, jenž ho miluje mýticky:
Bylo to skutečné.
Ale nebylo to všechno.
To je pozemská odpověď Arsinoé.
Ne: Nic jsem necítila, nebo Jen jsem tě využila, ani Všechno sis vymyslel.
Spíš:
Cítila jsem, ale také jsem žila.
Byla jsem s tebou, ale také jsem byla sama sebou, když jsi odešel.
Měla jsem tě ráda, ale měla jsem i děti, tělo, strach, stáří před sebou, svět kolem sebe a možnosti, které se zavíraly.
Ty jsi ve mně hledal bohyni. Já jsem v sobě musela zachránit ženu.
A tady se jejich příběh otevírá někam dál než k Waltarimu. Protože to není jen příběh Turmse a Arsinoé. Je to jedna z nejstarších lidských bolestí: jeden člověk vidí v druhém mýtus, druhý v sobě cítí obyčejný život.
Jeden říká: „Jsi znamení.“
Druhý odpovídá: „Dnes večer musím někde spát.“
Jeden říká: „Tohle mezi námi přece nemůže být náhoda.“
Druhý odpovídá: „Možná ne. Ale ráno stejně začne den.“
Jeden říká: „Skrze tebe jsem poznal svůj osud.“
Druhý odpovídá: „A já se mezitím musím postarat o svůj život.“
Není v tom vítěz.
Mýtus bez obyčejného života se stává nebezpečným. Začne po lidech chtít, aby byli větší, než mohou unést. Chce z nich mít postavy, znamení, archetypy, důkazy, odpovědi. Jenže člověk není jen odpověď na cizí otázku. Není jen klíč k cizímu zasvěcení.
Ale obyčejný život bez mýtu je také chudý. Stane se jen sledem zajištění, výhod, úniků, přizpůsobení. Ztratí průhlednost. Ztratí hloubku. Přestane slyšet, že některá setkání nás opravdu přesahují.
Proto Arsinoé není jednoduchá.
Kdyby byla jen zrádkyně, nebylo by o čem psát. Kdyby byla jen bohyně, také ne. Je zajímavá právě proto, že stojí mezi. Je krásná a praktická. Osudová a sobecká. Živelná a vypočítavá. Mýtická a úplně pozemská.
Turms v ní vidí něco velkého.
A ona mu odpovídá něčím malým.
Jenže to malé není bezvýznamné.
Je to život.
Možná právě tím ho nejvíc zraňuje. Ne tím, že by jeho vidění bylo úplně falešné, ale tím, že nestačí. Nestačí být mužem velkého osudu. Nestačí milovat ženu jako znamení. Nestačí vidět hloubku. Nestačí být zasažen.
Je třeba také zůstat.
Být tady.
Vydržet všednost toho, koho jsme zahlédli jako posvátného.
A možná Turms právě tohle neumí. Možná Arsinoé neutíká jen za majetkem, postavením a ochranou. Možná také utíká před mužem, který je příliš na cestě. Příliš obrácený k tomu, co teprve hledá. Příliš věrný svému volání, než aby mohl být úplně věrný místu, kde právě je.
A Arsinoé je místo.
Tělo.
Dům.
Dítě.
Postel.
Bezpečí.
Země.
Ne nižší svět. Jen svět, ve kterém se skutečně žije.
Proto její odpověď na Turmsův mýtus nemusí znít vznešeně. Nemusí být moudrá. Nemusí být spravedlivá. Možná je prostá:
Miluji tě, když jsi tady.
Ale nemohu žít z toho, kam odcházíš.
A možná ještě tvrději:
Tvůj osud je veliký.
Ale já v něm nemám domov.
To je odpověď Arsinoé.