Nesu tíhu světa
39 otevření
Konstelace o ženě, která zvládala skoro všechno. Jen ji nenapadlo požádat o pomoc.
Zadání znělo jako metafora, jenže tentokrát to bylo velmi skutečné.
„Nesu tíhu světa.“
Klientka žije sama s dcerou, stará se o devádesátiletou babičku, částečně i o otce.
Samozřejmě pracuje na celý úvazek. I partnerský život přidává na stranu úkolů.
Je toho opravdu hodně.
Sami cítíme tíhu reality a říkáme:
Konstelace nenahradí pečovatelskou službu, nerozdělí povinnosti mezi příbuzné a neudělá další hodiny v pracovním dni.
Někdy člověk není přetížený proto, že má „špatně nastavené hranice“, ale prostě proto, že je opravdu přetížený.
Ne všechno, co člověka tíží, je psychologický problém.
Přesto jsme chtěli zjistit, jestli vedle té skutečné, objektivní zátěže není ještě něco dalšího.
Stavíme tedy dvě postavy:
Klientku. a Tíhu.
Tíha stojí za zástupkyní klientky a fyzicky jí smýká.
zástupkyně klientky: „Musím vydržet.“
A po chvíli ještě:
„Radši jsem schopná snést to těžké a známé než vykročit do neznáma.“
Uvažujeme nad tím. Těžké nemusí být jen něco, čeho se chceme zbavit. Těžké může být také známé.
A známé může být zvláštním způsobem bezpečnější než něco nového.
Co je na tíze známého?
A tak se dostáváme hlouběji:
Klientčina matka zemřela, když jí bylo sedm let. Klientka si vzpomíná, že jako malé dítě věděla, že maminku nesmí při migrénách rušit. Snažila se být hodná. Neobtěžovat. Přizpůsobit se tomu, jak mamince právě je.
A potom máma zmizela úplně.
Proměnila se v tíhu?
Měníme tedy identitu Tíhy na mámu.
Mění se tím i zástupkyně klientky - najednou je tu sedmiletá holka.
„Proč jsem tady bez mámy?“
„Proč jsi mě tady nechala?“
„Pořád se bez tebe tady bojím.“
Zkoušíme pomoct a říkáme jí: „nemůžeš za to, co se mámě stalo.“, ale zástupkyně odmítá.
„Nemám pocit, že za to můžu. Já se zlobím na ni, že odešla.“
Stačí to ale jen vyslovit a zloba se mění v bolest a bolest se - pro tuto chvíli - rozpouští v mámině objetí.
Chci být chvíli malá
A z tohoto setkání vzniká možná odpověď na zadání:
„Já vím, že to všechno zvládnu...“
Ale také:
„Jen někdy potřebuju, aby mě někdo objal.“
Mohli bychom skončit, bylo to silné a možná pro zástupce i klientku těžké. Zkoušíme a ptáme se.
Vypadá to naopak, jako by se všichni nadechli a teprve teď jsou skutečně zvědaví na přítomnost.
„Ani mě nenapadne po něm pomoc chtít.“
Do konstelace stavíme zástupce za klientčina současného partnera.
Klientka o mluví hezky, jen zmiňuje, že má také své děti a povinnosti a bývá také unavený.
Ptáme se jednoduše:
„Chceš po něm nějakou pomoc?“
Odpověď je okamžitá:
„Mě ani nenapadne po něm pomoc chtít.“
Udiveně navrhujeme:
Co kdyby ses zeptala? A zástupkyně klientky i klientka sama jsou také udivené. Zástupce klienta reaguje vstřícně. My jen říkáme - konstelace neslibuje zázraky, ale když se nezeptáš, bude tvá odpověď i tíha stále stejná.
Snad jsme tedy otevřeli možnost, která do té chvíle jakoby vůbec neexistovala:
požádat.
„Já jsem ještě malá.“
Na konci jsme se vrátili k reprezentantce klientčiny dcery, kterou klientka popisovala, kdo do jejího těžkého světa přináší život.
Protože jsem viděli, že dcera svou mámu také trochu drží.
Dcera řekla:
„Já jsem ještě malá.“
A tím se celý obraz uzavřel.
Konstelace tedy zázračně nezměnila realitu ani nepřevedla reálné obtíže na psychologické vysvětlení.
Snad jen na chvíli pro klientku oddělila dvě různé věci.
To, co skutečně musí nést.
A to, co možná nese jen proto, že si velmi dávno zvykla, že jiná možnost není.
Publikováno se souhlasem klientky