Nejen o konstelacích

Síla, která nám vládne, je příliš velká na to, aby byla jen krásná - život je příliš velký na to, aby byl pouze krásný.

Konstelace jsou kondenzované obrazy v čase... Zviditelňují realitu, která je mimo naše vnímání...

Tyto síly jsou tak mocné a hluboké, že je necítíme, nevnímáme je přímo - proto můžeme jít, žít proti nim.

Odvaha je zůstat v nejistotě, v prázdnu a čekat, co přijde.

Teprve z tohoto prázdného prostoru se můžeme dotknout neviditelna, jež nás řídí.

Vědění je berlička. Jistota brání být přítomen a vidět, co skutečně přichází.

Není na mě, abych rozhodoval, co život přináší. Není na mě vybírat si - bolest je součástí života.

Není cesty ven bez bolesti Avšak neexistuje nesnesitelná, nezvládnutelná bolest. Opravdová bolest je silná a krátká.

Konstelace se dotýkají duše a vytvářejí pohyb. Ale my nevíme, kam ten pohyb bude směřovat, můžeme jen důvěřovat svému srdci.

Strach, vina, žárlivost, nenávist a většinou i zlost jsou jen výhybkou před základními pocity - láskou, bolestí a bezmocností.

Těmto základním pocitům se nedá vyhnout, když se podíváte druhému do očí.

Běžně chápeme takto: já mám duši (mám-li vůbec jakou). Zde se ale ukazuje, že naopak duše má nás.

Uzdravení není věcí jednotlivce, ale celého systému

Potřebujeme odvahu být šťastnější než naši rodiče...

A také pokoru...