Mohou rodinné konstelace skutečně něco změnit?

Úvodní námitka

Častou námitkou proti rodinným konstelacím bývá to, že jeden poměrně krátký, byť třeba intenzivní zážitek jedné vlastní konstelace nemůže skutečně něco změnit. Odpovědět lze více způsoby:

Ano, mnoho konstelací projde bez skutečného účinku na klienta. O důvodech pak lze jen spekulovat. Důvodem tohoto míjení, terapeutického neúspěchu bývají mnohem častěji jiné faktory: nepřipravenost klienta, špatné zadání, špatné vedení (tj. v podstatě nepřipravenost terapeuta). Což jsou ovšem všechno faktory působící i ve všech ostatních terapeutických metodách.

Konstelace jsou v tomto bodě specifické pouze tím, že vzhledem k jejich nad- či mimo- časovému charakteru je jim dlouhodobé působení z podstaty vlastní. Účinek konstelace může být v takovém případě „spící“, dosud neprojevený.

Obecně se v tomto bodě ovšem naráží na problém, že ve většině případů je maximálně obtížné říci, co přesně v klientově životě bylo důsledkem konstelace a co ne (opět může být podobné i u jiných terapií).

Konstelace (jako i jiné věci v životě) často přichází v okamžiku, kdy je člověk připraven a již obrazně klepe na dveře, které jsou mu pak v té krátké chvíli konstelace otevřeny.

Nejde o zážitek, ale o změnu perspektivy, pohled z výšky, na celek, který jsme zatím znali jen jako shluk součástí, a teď jsme nahlédli jeho celý tvar. O metaforickém vnesení světla do pokoje, v němž jsme po tmě ohmatávali slona. Takový pohled nemusí trvat dlouho, aby zcela změnil náš pohled na danou věc. Jiná je potom aplikace tohoto změněného pohledu do života.

V konstelaci nejde o zážitek, emoci, katarzi, ale o informaci, o pravdu, nazření situace „jaká je“, a to nejen nyní.

To, co konstelace ukazuje, je jakýsi nadčasový obraz dané situace – rodiny, firmy, systému, jakýsi časový souhrn, destilát, podstata. Takže čas trvání samotné konstelace teoreticky nehraje roli. Prakticky se čas opět uplatní jako funkce klientovy připravenosti a při realizaci daného v klientově životě.

Často jde o situaci typu: „Ale tohle jsem vždy věděl, cítil!“ O propojení se s něčím, od čeho jsme byli odtrženi, ale co jsme stále v sobě cítili. To je ostatně samou podstatou konstelací, takže o takové situace není nouze.

A nakonec opomíjený, ale zřejmě zásadní fakt, že ve skutečnosti téměř nikdy nejde o jeden krátký zážitek. Téměř nikdy totiž nejde o jednu jedinou vlastní konstelaci. Člověk hovoří s lidmi, kteří konstelace zažili a doporučují mu je, čte knihy, internet, na samotném semináři je divákem i účastníkem dalších konstelací, často nezůstane u jednoho semináře.

Mnoho lidí také absolvuje výcvik, aniž by chtěli sami vést konstelace, jen proto, že s nimi chtějí být déle v kontaktu.

Někdy je to jako láska na první pohled. Jako setkání s druhou polovinou své duše. Jako rozvzpomenutí se.

Účinek mé první vlastní konstelace se dostavil až po šesti letech – a ještě další čas byl třeba k integrování této zkušenosti do života.

Trvalo mi asi rok, než jsem si postavil první vlastní konstelaci. Pokud také říkám, že mi rodinné konstelace zásadně změnily život, obnáší to mnoho absolvovaných seminářů a rolí, vlastní výcvik, následné intervize, supervize i vlastní lektorování.

Když tedy mluvím o změně, nemluvím o jednom izolovaném momentu, ale o dlouhodobém procesu, do něhož konstelace vstoupily jako silný a určující prvek.

Tento článek vznikl na podnět PhDr. Ivany Veltrubské, která má na svých stránkách ve své profesní cestě „Můj strom rodinné terapie“ v závěru tato slova a zmínku o rodinných konstelacích:

„Přístup Satirové stále využívám při práci s rodinami, ale připojil se k němu systemický přístup, nějak se stalo, že se více diskutuje než prožívá. A je to škoda.

Všichni víme, jak Ostrov rodiny (H. Vyhnálková, Z. Riegr) je účinným nástrojem pochopení rodinné nerovnováhy. Kolikrát sestavení rodinné „sochy“ či ostrova jasně ukázalo nerovnováhu, ohrožené postavení člena rodiny, který vystupoval silně, původ obtíží „problematického“ člena rodiny...

Když toto píši, uvědomuji si, že poslední dobou opouštím některé velmi silné a účinné techniky a stále více přecházím k řešení u stolu. Škoda. Snad zamyšlení u tohoto článku mě zase vrátí k tomu neverbálnímu, prožitkovému tvoření a přetvořování systémových zákonitostí…

Mnoho klientů chodí na rodinné konstelace. Jak blízká je tato práce Virginiinu sochání. Co se týče rodinných konstelací, nedivím se, že síla systémových vazeb ohromí každého, kdo prožije vstup do systému druhého. Ale bývá to nárazový, pouze citový zážitek.

A já věřím, že k úspěšnému přetvoření vnitřního scénáře, naučeného vzorce vnímání, prožívání a chování je třeba zážitek, citové překrytí toho nefunkčního, ale i vědomé, kognitivní přijetí a vědomá praxe. Zkrátka změna vnitřního postoje a trénink nového.

Ono asi nejde měnit léty zaběhnuté struktury jedním zážitkem. Jinak dojde ke kognitivní disonanci a klient se časem vrátí do starých struktur. Satirová zkušenosti získané zážitkem vysvětlovala, pomáhala zvědomit, dále s nimi pracovala, zařazovala do kontextu celé terapie.

Teď se k podobnému přístupu vrací Pessoterapie. Velmi se mi líbí, ale jen mi připomíná, že já mám v krvi Satirovou, chci s tímto přístupem zase více pracovat a podle něj učit.

I když jsem si vědoma, že díky nabytým zkušenostem z jiných směrů, díky tomu, co mě naučila praxe, čeští klienti – a díky tomu, že charismatickou osobnost nelze napodobit – to, co dělám při práci s rodinami, je určitě něco trochu – hodně jiného. Snad i to jiné má smysl.“