Když se z lásky stane krutost

Na začátku je to obyčejná konstelace. Rodina. Napětí. Něco, co se nedaří pojmenovat. Alkohol.

Hledáme. Dědeček vypadá zvláštně. Na všech čtyřech se na zemi točí uprostřed, vypadá zmatený. Je tu něco zlého, říká. Někomu se něco stalo... Komu? Dáme za toho někoho zástupkyni.

To se zdá, že situaci zaostří, vyjasní. Žena se bojí, je ztuhlá: "Jsem ztuhlá jako sloup." Atmosféra je hustší.

Další zástupce je doslova vtažen za dědečka: "Je to něco bezohledného, až nelidského. Bez morálky, bez ohledu. "Slyším praskání kostí...," říká.

Jen čekáme a zástupce za zlé pokračuje: "Ale jsem prázdný. A on je prázdný," ukazuje na dědečka, "a jakmile udělá rychlý pohyb, zmocním se ho!"

Pak dokonce mluví o obrazech temného lesa, honičce a lovu. Situace je těžká, ve vzduchu je příliš mnoho ne-lidské tíhy. Přidáváme do konstelace protiváhu. Lásku. Černovlasá zástupkyně jemně vstoupí a zlo ztuhne. Nemůže se na ni podívat. Až po chvíli je zástupce schopen něco říct: "Ona... mi chyběla... já... zešílel, když zemřela. Zdivočel jsem, znelidštěl... Možná jsem... zabíjel..." Slova jsou těžká, ale atmosféra už je jiná, lidská, vynořujeme se z dávného temného lesa.

Plášť archetypálního zla spadl a odhalil lidský příběh lásky, ztráty a zoufalství. Už tu není zlo a láska, ale dva lidé a jejich příběh. Dědeček může svému předkovi říct: "Nechávám tvůj osud tobě."

Vracíme se do současnosti, která je jiná - otevřená.