Když budoucnost stojí zády
Na večerním semináři přichází mladý muž. Je připravený, možná až příliš. Muž - klient hodně mluví o vzorcích v celém rodě - nikdo nezažil lásku, chce to změnit. Opatrně říkám, že to je příliš velké břemeno, že máme co dělat s vlastním životem. Zkouším ho vrátit na zem. Co se skutečně děje v jeho životě?
Rozešel se se ženou. Byla vdaná, měla děti. Mezi nimi se otevřelo něco silného, živého, možná poprvé opravdu cítěného. Na chvíli se objevila i představa, že by to mohlo fungovat jinak, volněji, mimo běžné rámce. Ale ona se nakonec vrátila ke své rodině.
1. část - muž a žena
Stavíme obraz, zástupce: on, žena a budoucnost.
Hned na začátku je patrné, co se mezi nimi stalo. Ona si s ním odpočinula od svého života, od tíhy odpovědnosti, na chvíli se vrátila do lehkosti, hravosti, skoro do dívčí polohy. A to stačilo. Vrátila zpět do svého života. A on zůstal zasažený, zklamaný, stále v tom otevření.
Vedeme je k tomu, aby se na sebe podívali. Aby uznali, co mezi nimi bylo. Že si něco dali. Že to nebylo málo. Už tahle část je poměrně dlouhá a silná.
Až potom si všimnu, že třetí prvek – budoucnost – stojí úplně stranou. Nedívá se na ně. Nedívá se vlastně nikam dovnitř konstelace. Hledí ven, pryč. To je zvláštní.
2. část - budoucnost
Když se k budoucnosti obrátíme, začne se dít něco ještě zvláštnějšího. Budoucnost se vztahuje přímo ke klientovi, ne k jeho zástupci v konstelaci. Jako by překračovala hranice konstelace. Na chvíli máme pocit, že jsou tam dva klienti – ten v poli a ten skutečný. Nedává to smysl, nebo spíš dává, ale jiným způsobem, než na jaký jsme zvyklí.
Vracíme se zpět do obrazu. Budoucnost ale zůstává odpojená. Hledáme, co hledá. Položíme před budoucností další zástupkyni, mladou ženu. Někdo mrtvý? Celá konstelace se začne stáčet kolem budoucnosti, jako by ta všechen prostor pohltila. Je v tom zvláštní tíha, až fyzicky cítitelná. Ona se dívá na ležící postavu, ale nedochází k žádnému pohybu. Čas se zastavil.
3. část - otec a matka
Chybí tam muž? Ale žádný další volný v kruhu už není. Předávám vedení Míše a vstupuji do role. Během chvíle se v té energii, kterou budoucnost vyzařuje, ztrácím. Jako by říkala: když nemůže žít ona - ta ležící část nebo někdo - nemohu žít já, a když ne já, tak nikdo. To je ona těžká, nehybná uzávěra ležící na celé konstelaci. Není v ní žádný vývoj, ani truchlení. Jen nehybnost. Je zřejmé, že budoucnost není abstraktní budoucnost, ale někdo reálný. Zkoušíme.
Matka klienta? A já pak jako jeho otec. To dává všem smysl.
Jenže, i když i zástupce klienta souhlasí, je to pro něj spíš přitížení. Je zřejmé, že je silně na matku navázaný, že se jí snaží pomoci a nese ji.
Zkoušíme matku přiblížit k ležící postavě. Ta se ale okamžitě stáhne se, schoulí, jako by to bylo nebezpečné. Ptáme se na mrtvé, ale klient neví a ani postava ani matka nemají žádnou nápovědu. Dlouho se nic nemění. Objevuje se bezmoc. A ve mně začne narůstat neklid. Snad až vztek. A s ním i energie. Možná ta, která tu celou dobu chyběla. A zřejmě díky ní najednou vidím něco velmi prostého – ta žena se vůbec nedívá na svého muže, na mě. Dotknu se jí, vezmu ji za ruce, vyzvu ji, aby se podívala. Otočím ji k sobě. Zpočátku je v tom naštvanost, ale pak vidím, jak je zavřená ve svém světě, ve svém zranění. Není to vzdor, ona sama je bezmocná a čeká na impuls. Asi i ve mně něco povolí. A ani nevím, jestli to vyslovím nahlas, nebo jen myslím: neústupné, naléhavé: „Dost! Stačilo!“. A ona zareaguje. Nadechne se, rozhlédne se.
To změní něco i u klienta - v tu chvíli už stojí v konstelaci sám za sebe - přesunuje se mezi nás - mezi rodiče, klečí mezi námi. Společně mu pokládáme ruce na ramena. Teprve tady je uvolnění a přítomnost. Teprve teď se všichni vidí.
Reflexe
Jak tato konstelace odpověděla na klientovo zadání?
Jeho partnerka v něm ocenila návrat do mladistvého přístupu ke světu, ale pak se vrátila do svého dospělého světa. Druhá část konstelace ukázala uvíznutí klientovy matky - a klienta spolu s ní - kdy zřejmě nemohl načerpat dost a odpoutat se do vlastní dospělosti. Konstelace byla dlouhá a únavná, takže zůstala v regresní fázi. Snad jako dosycení.
Zůstaly také otázky - kdo byla ona ležící postava? Proč se budoucnost obracela přímo na klienta? (A pro mě samotného - kdy se klient vyměnil se zástupcem?)