Čí je to chtění?
Snažíme se o konstelacích mluvit tak, abychom nikoho neurazili ani nevylekali. Říkáme, že jsou metodou práce se vztahovými systémy, že nabízejí nový pohled a že obrazy v nich nejsou žádná objektivní pravda. Přidáme pár věta o hranicích, supervizi a pokoře. Zdůrazňujeme bezpečí a odpovědnost...
To všechno je pravda, jistě. Jenže tím tak nějak vysvětlujeme konstelace až do úplného umrtvení.
To, co je na konstelacích totiž živé, jsou přesně ty chvíle, kdy konstelace přestane být poslušná.
Kdy neodpoví na to, na co jsme se ptali, ale udělá krok stranou, pak druhý, a najednou stojíme všichni někde, kde jsme vůbec neplánovali být.
Kdy začne svévolně rozebírat samotné zadání, samotnou otázku, kdy zasáhne zástupce, či dokonce – kdy se pustí do konstelatéra samotného.
Situace. Klient přichází se zadáním. Běžná věc – chce v něčem uspět. Něco umí, věnuje tomu čas a štve ho, že to nefunguje, jak by chtěl.
Zpočátku se všichni tváříme, že jde o tu věc, produkt, cokoli, a o překážky na cestě.
Jenže pak se obraz pootočí.
Ukáže se, že o to dílo vlastně moc nejde. Je to jen zástěrka a za ní leží touha být viděn, mít váhu, být konečně „někdo“.
Dobrá, ani to není nic výjimečného, děláme to všichni. Chceme peníze kvůli svobodě, partnera kvůli přijetí, úspěch kvůli pocitu hodnoty.
Ale to není konec.
Konstelace přeskočí onoho prostředníka – dílo, produkt, úspěch – a dá klientovi to, co deklaroval, že chce.
Například lidi, kteří o něj stojí. Ne o jeho produkt nebo projekt, ale přímo o něj. Může tam stát žena, která ho opravdu chce. Jenže on ji nevidí. Stejně jako neviděl své dílo, nevidí teď ani ji. Proud ho žene dál, jako by říkal: Ne, tohle ještě pořád není ono.
Vedle otázky po úspěchu se objevuje ještě jiná: co pro něj znamená být viděn?
Konstelace se ptá na něco úplně jiného: Jaký hlad ten člověk má, když nepozná jídlo ani ve chvíli, kdy ho dostane na talíř?
A tak postavíte mámu. Tedy ona už tam stála, ale najednou se na ni ukáže a všechno se zjednoduší. Ty okliky přes kariéru a obdiv najednou vypadají jen jako starý dětský křik: „Vnímáš mě? Mám pro tebe cenu?“ Nabízí se rychlé psychologické vysvětlení – chyběla mu máma, tak ji teď nahání ve světě. Vyřešeno, můžeme jít domů.
Jenže konstelace pokračuje.
Matka se na něj dívá. Dívá se na něj tak silně, až z toho mrazí, a po chvíli vám dojde, že vlastně nevíte, kdo z nich dvou tady víc potřebuje a kdo koho hledá. V obraze to najednou vypadá, jako by ona něco strašně chtěla…
Ona něco strašně chtěla, někde jinde, kde to nešlo. A tak ten tlak otočila na dítě. On je v jejím zorném poli, je viděn obrovskou intenzitou – a přitom není viděn vůbec. Ona se dívá přes něj. Za něj. To je zvláštní druh samoty. Můžete stát v centru něčí pozornosti celý život, a přesto cítit, že musíte vykonat něco obrovského, aby si vás konečně všimla. A ono to nejde, protože jste jen stáli v dráze toho pohledu.
Tady přestávají fungovat poučky o hranicích typu „co je moje a co je tvoje“. Jasně, na praktické úrovni je fajn vědět, že emoce druhých nejsou moje odpovědnost. Jenže co když to cizí chtění člověk nasál tak brzy, že z něj udělal samu svou podstatu? On to nenese v batohu na zádech, aby to mohl jednoduše složit na zem.
On tím chtěním JE.
Je tím neklidem, tím věčným „ještě ne!“
A když jdete dál, zjistíte, že ani ta máma s tím nezačala. A najednou se ten proud jeví, jako by protékal generacemi. Má svou mámu. A před ní jsou další lidé, války, odchody, ztracené děti… Jeden z toho proudu udělá touhu po slávě, druhý obětování se pro rodinu, další věčnou nespokojenost.
A tady se často dělá chyba. Dychtivě hledáme ten „první moment“. Tady se to pokazilo, tady někdo umřel, tohle napravíme a bude klid. Je to líbivé, protože příběh dostane začátek a řešení.
Jenže co když to pod tím vším není porucha?
Rodíme se oddělením. Přicházíme ze splynutí a celý život hledáme návrat, který už z principu není možný. Toužíme, aby nás někdo plně uviděl, a přitom nás nikdo druhý nemůže uvidět celého. Možná ten neklid není vždycky trauma z dětství. Možná to není chyba, kterou je třeba opravit. Možná je to základní lidské nastavení, stejně jako hlad nebo strach ze smrti. Nevím.
A přišlo by mi škoda to hned spláchnout nějakou konstelářskou hantýrkou.
A do toho tam ještě stojí ten, co to vede.
Někdy se příběhy klienta a konstelatéra potkají v nějaké zvláštní tónině. Můžeme tomu říkat protipřenos, slepá skvrna, synchronicita... to je jedno. Je potřeba mít supervizi a držet hranice, abychom do toho neprojektovali vlastní věci. O tom žádná.
Jenže stejně je tam občas ten pocit, že my tu konstelaci tak úplně „neděláme“. Že jsme jen půjčili místnost, čas a těla něčemu, co se potřebuje ukázat. Zní to nebezpečně a dá se tím snadno omluvit jakákoli alibistická blbost („to ne já, to pole“). Proto je nutné držet ten nudný řemeslný rámec – bezpečí, odpovědnost, zdravý rozum.
Je to jako okno. Rám musí být pevný, aby sklo nevypadlo. Ale když celou dobu koukáme jen na ten rám, zapomněli jsme, proč to okno vlastně existuje.
Někdy už samotné zahlédnutí vztahového vzorce nabídne člověku něco podstatného. Jindy se obraz rozvine dál a k původní otázce přibudou další. Myslíte, že řešíte práci – a vyskočí uznání. Myslíte, že uznání – a je tam máma. Myslíte, že máma – a najednou vidíte, že ona sama kouká do tmy za vás. A pak přijde ticho, ve kterém si říkáte, jestli celá ta rodina není jen malá odbočka na mnohem delší řece.
Nejde o to dostat definitivní odpověď. Ale na chvíli dojít až na samotný okraj toho, co umíme vysvětlit, pohlédnout za něj a pak se vrátit zpátky. K sobě, do těla, k běžnému životu a k té každodenní práci. S tím, že jsme možná nic nevysvětlili... ale na vteřinu jsme to zahlédli nebo se toho dokonce dotkli.