Louis jako hlavní postava představuje vědomí, je nejblíže tomu, co bychom mohli nazvat subjektem – já samotným. To také vysvětluje, proč se každá z postav tak usilovně uchází o jeho přízeň. Bez vědomí totiž zůstávají pouhými nevyužitými potenciály, zesláblými stíny tak jako Lestat v závěru v New Orleans.

Lestat pak představuje agresivní, bezohledné, sobecké ego, část já, která se neohlíží na nic a vidí jen sebe. V příběhu se objevuje ve chvíli, kdy Louis ztrácí svou ženu a dítě a hledí smrti do očí.

Tento okamžik je důležitý, neboť vypovídá o situaci, v níž se já (Louis) nacházelo. Především se cítilo opuštěné, osamělé, odtržené. Nebudeme snad příliš spekulovat, když situaci vyložíme tak, že já ztratilo kontakt se svojí ženskou a dětskou (vnitřní) stránkou, se svými kořeny, a to ve chvíli, kdy se ocitlo v Novém světě, který je náročný a agresivní.

Není právě upír ideálním zobrazením moderního člověka? Dravec žijící z druhých lidí, nesmrtelný, ale za cenu toho, že ztratil slunce – světlo. Jakmile jednou okusí krve, navždy už ovládaný neukojitelnou touhou po ní, hnaný proti své přirozenosti, proti svému vlastnímu druhu.

Lestat tak představuje v příběhu nové vlastnosti, které jsou v novém světě třeba, jestliže já nechce zemřít. Být upírem také slibuje nesmrtelnost. Upír též necítí bolest a je tu zřejmě míněna právě bolest z odloučení, z konečnosti a ze samoty, již Louis dokáže narozdíl od bezcitného Lestata tak intenzivně cítit.

Já – Louis se ale s těmito novými vlastnostmi, s touto bezcitností nedokáže smířit – ztotožnit. I když Louis přijímá a stává se upírem, stále mu činí potíže zabíjet. Jeho vztah k Lestatovi je nejblíže nenávisti. Zkouší prchat, ale Lestat jej všude následuje. Zkouší s ním bojovat, ale jeho druh a učitel je nesmrtelný, je součástí jeho samého.

V tomto okamžiku se na scéně – uprostřed morem zachváceného města – objevuje Claudie. Bloudící a zmítané já – Louis nalézá své ztracené dítě, své nejpůvodnější, nejvlastnější, nejvnitřnější já, svoji ztracenou přirozenost, čistotu, radost a důvěru.

Zmůže se v té chvíli však k jedinému – ví, že děvčátko nemůže ve světě zachváceném epidemií přežít, tak alespoň pije jeho krev a utíká. Zanechává své dítě samotné, i když tím samo trpí.

Kdo dá paradoxně Claudii život, je Lestat. Proto je to také život upírský a dítě se stává spíše hračkou sobeckého já – Lestata, spíše jeho návnadou pro Louise, jakousi úplatou – dárkem.

Z dítěte se potom stává malá modla, které je vše dovoleno, vše se jí podřizuje. Jen jediné ne – nesmí dospět. Nároky malého dítěte totiž neustále poutají pozornost já – Louise a jaksi ospravedlňují jeho další upíří existenci, při níž potřebuje svoji sobeckou část – Lestata.

Také je tak zabráněno tomu, aby se spontánní, živelná část já spojila s vědomím a odebrala tak vládu a kontrolu sobeckému egu. V příběhu – aby se Claudie a Louis staly rovnoprávnými partnery, milenci, kterými ve skutečnosti jsou.

Právě tato nemožnost dospět je příčinou sváru mezi Claudií a Lestatem, a také příčinou Claudiiny msty. Utlačované vnitřní já – dle Freuda id – se stává destruktivní a bouří se proti superegu.

Aktivní hledání ve vnějším světě nepřináší výsledek. Starobylé, zapomenuté otcovské já přichází samo, zosobněné fascinující postavou tajemného čtyřistaletého Armanda.

Armando zve Louise s Claudií do divadla. Zdeformované tradice ve skutečnosti jen posluhují upírské společnosti jako vnější nátěr, jako fasáda, za níž se skrývají dychtivé zuby. Předvádějí otupělému a dekadentnímu davu upírů nabubřelá představení jako úplatu za poslušnost, jako doslova oběť jejich choutkám.

Louis je k Armandovi přitahován. Já hledá své kořeny v návratu k tradici, hledá v minulosti. A hledá učitele, Velkého Otce, snad Boha, který by byl větší, hlubší a pravdivější než omezený, sobecký Lestat.

Co ale žádá tradice – Armando – po já? Žaluje jej, že dovolilo svému dítěti odvrhnout superego, požaduje, aby se já milovaného dítěte vzdalo. Je nakonec jen jinou formou superega a chtěl by dostat vědomé já – Louise plně pod kontrolu.

Staví ho před volbu – ono nebo já. Zároveň ale odhaluje sama sebe, říká, že není tím, čím se zdá být. Zoufalé já – Louis přesto podléhá.

Opouštěné dětské já – Claudie – nachází Madeleine, matku, které zemřelo dítě, a žádá Louise, aby z ní učinil upírku. Louis váhá, a když tak učiní, říká, že v něm zemřelo i to poslední lidské.

Stalo se tak ve chvíli, kdy byla znesvěcena a do světa upírů stržena žena-matka, poslední pouto s lidskostí, které v já zůstávalo.

Madeleine je následně uvržena spolu s Claudií do „sluneční kobky“ a mění se v popel. Společnost nesnese dítě osvobozené od vlády superega a ještě navíc spojené se svým prvotním základem – matkou.

Tradice se tu v osobě Armanda ukazuje ve skutečném světle jako bezmocná. Pouze přihlíží a čeká, až rozbouření davu pomine. Pravda je taková, že proti vášni davu je cokoli bezmocné a Claudie s Madeleine jsou obětí.

Ženský prvek, jenž je v celém filmu již tak postihován, je tak z příběhu definitivně vymazán, a příběh tím také v podstatě končí. To, co pokračuje, je pouze dohra.

Z příběhu tedy zbývá pochopit jeho podání ve formě vyprávění novináři a závěr. Novinář je posluchač, je to kdokoli z nás, moderní člověk.

Důležitá je jeho reakce na Louisovo vyprávění. Je zcela oslepen mocí a nesmrtelností upírů a chce se jím stát také. Louis jej ještě varuje, že nic nepochopil, ale pak mizí.

A potom už se objevuje Lestat a opět je tu jeho volba – kdo poznal, kdo se ocitl ve společnosti, kde jsou upíři, má jen dvě možnosti. Lestat přitom vypíná běžící kazetu s Louisovým hlasem, jako by umlčoval novinářovo či posluchačovo svědomí – svědomí člověka, jehož vědomí se chystá ovládnout namísto Louisova.

Zde je symbolické, za jak rozdílných situací se stal upírem Louis, kterému zemřela žena a dítě, který trpěl a vyzýval smrt, a novinář, který po tomtéž touží jen z nenasytné touhy po moci, po senzaci, či z nenasytnosti samé.