Stojím v konstelaci jako někdo, něco. Zástupkyně za klientku obchází kolem, neklidně, zvědavě, postupně až vyzývavě.

– „Co jsi zač?!“ Dloube do mě prstem, chce mě vyvést z rovnováhy.
Nevím, co jsem, možná otec, protože vlevo vedle mě stojí žena, která je ale až nepřítomně klidná.
Zástupkyně klientky přitvrzuje, provokuje, opře se do mě oběma rukama a chvíli se mě snaží přetlačit překvapivou silou.
– „Co jako chceš?“
Dívám se na ni pozorně a mám silný pocit něčeho většího, jako bych to nebyl jen já, kdo se na ni dívá. Za mnou je nějaká obrovská síla, která se na ni dívá skrze mě.

– „Ne!“ řeknu.
– „Co ne?“ Nechápe, vzteká se.
Nevím, co ne, ale opakuji:
– „Ne! Tam ne, takhle ne!“ Sám nevím, co říkám ani proč.
Je jako vzdorovité dítě, zkusí mě obejít zleva, zprava, ale já se jí stavím do cesty. Na chvíli to připomíná krocení divokého koně.
– „Není to hra! Je to doopravdy. Tam… můžeš umřít!“ Samotného mě otřese. To obrovské za mými zády, které se dívá mýma očima a dává mi takovou jasnost a jistotu… je Smrt.
Trochu se tím zmenšuji, zlidšťuji.
– „Mám tě rád, jen nemůžu… nemůžu jinak, nemůžu ti dovolit…“
Zástupkyně klientky se z dítěte mění v zoufalou ženu, teď už vzlyká.
– „To opravdu… opravdu musím… úplně… úplně na dno? To po mě chceš, abych úplně… úplně…?“
– „Já ne.“ Dívám se na ni s láskou, která mi vhání slzy do očí, ale která musí zůstat stát právě tam, kde stojí – právě pro tu lásku.
Hroutí se na kolena, pak úplně, čelem až na samu zem.

Teprve teď mě ta síla za zády dovoluje – pouští mě za ní. Padám stejně jako ona na kolena, pokládám dlaně na ty její obrácené vzhůru, pokládám čelo na zem, dotýkáme se hlavami, držíme pevně za ruce. Pláču.
Jako bych splnil nejtěžší úkol. Nerozumím úplně, ale ta úleva uvnitř je téměř tak velká, jako byla ona síla za mnou. Zvedám sebe i ji, teď jsem nejspíš docela obyčejný táta.

Když se klientka na závěr vymění se zástupkyní a postaví na své místo do konstelace, vidím jí na očích přesně tu výzyvavost jako na začátku u zástupkyně. Nepokora, pýcha, nezkušenost? Páteří mi znovu projede ten pocit.
– „Ještě myslíš, že může být po tvém… “

K této konstelaci si můžete přečíst i její supervizi >>