Zástupce za co?
Stojím v konstelaci jako někdo, něco. Zástupkyně za klientku obchází kolem, neklidně, zvědavě, postupně až vyzývavě.
– „Co jsi zač?!“ Dloube do mě prstem, chce mě vyvést z rovnováhy.
Nevím, co jsem, možná otec, protože vlevo vedle mě stojí žena, která je ale až nepřítomně klidná.
Zástupkyně klientky přitvrzuje, provokuje, opře se do mě oběma rukama a chvíli se mě snaží přetlačit překvapivou silou.
– „Co jako chceš?“
Dívám se na ni pozorně a mám silný pocit něčeho většího, jako bych to nebyl jen já, kdo se na ni dívá. Za mnou je nějaká obrovská síla, která se na ni dívá skrze mě.
– „Ne!“ řeknu.
– „Co ne?“ Nechápe, vzteká se.
Nevím, co ne, ale opakuji:
– „Ne! Tam ne, takhle ne!“ Sám nevím, co říkám ani proč.
Je jako vzdorovité dítě, zkusí mě obejít zleva, zprava, ale já se jí stavím do cesty. Na chvíli to připomíná krocení divokého koně.
– „Není to hra! Je to doopravdy. Tam… můžeš umřít!“ Samotného mě otřese. To obrovské za mými zády, které se dívá mýma očima a dává mi takovou jasnost a jistotu… je Smrt.
Trochu se tím zmenšuji, zlidšťuji.
– „Mám tě rád, jen nemůžu… nemůžu jinak, nemůžu ti dovolit…“
Zástupkyně klientky se z dítěte mění v zoufalou ženu, teď už vzlyká.
– „To opravdu… opravdu musím… úplně… úplně na dno? To po mě chceš, abych úplně… úplně…?“
– „Já ne.“ Dívám se na ni s láskou, která mi vhání slzy do očí, ale která musí zůstat stát právě tam, kde stojí – právě pro tu lásku.
Hroutí se na kolena, pak úplně, čelem až na samu zem.
Teprve teď mě ta síla za zády dovoluje – pouští mě za ní. Padám stejně jako ona na kolena, pokládám dlaně na ty její obrácené vzhůru, pokládám čelo na zem, dotýkáme se hlavami, držíme pevně za ruce. Pláču.
Jako bych splnil nejtěžší úkol. Nerozumím úplně, ale ta úleva uvnitř je téměř tak velká, jako byla ona síla za mnou. Zvedám sebe i ji, teď jsem nejspíš docela obyčejný táta.
Když se klientka na závěr vymění se zástupkyní a postaví na své místo do konstelace, vidím jí na očích přesně tu výzyvavost jako na začátku u zástupkyně. Nepokora, pýcha, nezkušenost? Páteří mi znovu projede ten pocit.
– „Ještě myslíš, že může být po tvém… „
Toto je jeden pohled na konstelaci. Poetický vnitřní prožitek zástupce ve „vedlejší roli“. Pojďme ale být přesnější – jaké bylo zadání a jak s ním tento výsledek souvisí? Bude konstelace pro klientku funkční? A fungují potom konstelace vůbec?
Zadání jsou ošemetná věc. Jako v těle – člověka něco bolí, ale co to vlastně je a proč, někdy nezjistí ani odborná vyšetření, a tak naše interpretace – jsou jen interpretace. Hledáme a zkoušíme. Ptáme se, ale někdy jsou samy naše otázky únikem – nemáme odvahu zeptat se natvrdo, přímo, protože cítíme, že odpověď bude bolet, bude po nás něco chtít.
V této konstelaci bylo zadání: „Proč nedokážu přijmout pochvalu?“ Rodinná tradice perfekcionalismu, tlak na výkon, úspěch jako samozřejmost.
V konstelaci se ale oproti tomuto „malému“ zadání ukázalo něco většího. Smrt.
Je možné to přeložit jako – pochvalu dostávají děti? Pro dospělé je pochvalou to, když přežijí – a když přežití naučí své děti. Láska se pak může zdát krutá, ale ve skutečnosti je pečující.
Na konci, když se klientka postavila na své místo, mohly přijít pochyby, zda konstelaci „pochopí“, zda si z ní něco odnese, protože zatímco její zástupkyně prošla těžkou proměnou, ona ještě ne – konstelace ji za ni neudělala, jen ukázala, co musí – může udělat ve svém životě.
Potom jsme vzali tuto konstelaci na supervizi k AI (ChatGPT). Nejprve se pokusila jasněji pojmenovat, co se dělo a jak to souviselo se zadáním:
Tenhle průběh konstelace působí dojmem silného střetu mezi vnitřní silou, která stráží hranice, a tlakem na neustálé překonávání sebe sama, což vypadá jako podvědomé vyrovnávání s dědictvím perfekcionismu a výkonového tlaku. Jde pravděpodobně o dynamiku zakořeněnou hluboko v rodinném systému, kde uznání a láska byly podmíněné dosažením určitých standardů – jinak řečeno, o přijetí bylo nutné bojovat. Zástupkyně klientky jako by na symbolické úrovni ztvárnila její vnitřní „dítě“ nebo „já“, které se stále snaží za každou cenu dokázat svou hodnotu, a přitom bojuje proti neúprosnému, přísnému „otci“ nebo síle, jež ztělesňuje hranice mezi životem a smrtí.
Když se reprezentant střetává s provokací, jeho pozice se napojuje na archetyp otce, nebo dokonce na jakéhosi strážce, což může naznačovat, že tato síla chrání jakousi hlubokou, podstatnou hodnotu, kterou nelze prolomit ani obejít výkonem či provokací. Pocit „obrovské síly za zády“ připomíná propojení s vědomím smrti jako ultimátní hranice – a také připomíná, že lidská hodnota nevychází pouze z výkonů. „Ne, tam ne, takhle ne,“ může symbolizovat odmítnutí touhy po uznání skrze nekonečné zdokonalování a snahu získat lásku, která se neustále vzdaluje.
Následný pád na kolena a spojení rukou přináší obraz smíření a přijetí lidské křehkosti – zde možná klientka začíná přijímat své vlastní nedostatky, chyby a omezení. Skoro jako by skrze pokoru a ochotu „padnout na zem“ získala možnost propojení se svou lidskostí bez podmínky výkonu. Výzva ležet „úplně na dně“ a vzdát se kontroly, je pravděpodobně spojená s potřebou vzdát se očekávání, že bude přijímána jen tehdy, když dosáhne nějakého standardu – tento „pád“ by mohl být chápán jako osvobození od rodinného „musíš být dokonalá.“
Když klientka zaujme své místo, opět se vrací pocit neklidu, vzdoru nebo pýchy. Zástupce za „otce“ na závěr vnímá otázku: „Ještě si myslíš, že může být po tvém?“ Tato otázka může v kontextu rodinné konstelace působit jako výzva, aby klientka znovu přehodnotila své hluboce zakořeněné vzorce perfekcionismu. Aby pochopila, že žádná pochvala nebude nikdy dostatečná, pokud zůstane v pozici, kdy „musí dokázat“, že je hodná uznání.
Závěr konstelace tak může poukázat na to, že příčinou neschopnosti přijmout pochvalu je zakořeněné přesvědčení, že hodnota je podmíněná výkonem – a dokud se klientka nezbaví potřeby stále dosahovat a zasluhovat si uznání, nebude moci pochvalu přijmout jako něco přirozeného. K odpoutání od tohoto vzorce by mohlo vést přijetí vlastní lidské nedokonalosti a uznání, že má hodnotu i bez perfektního výkonu.
A nakonec následovala doporučení:
Jako supervizorka bych konstelaci ocenila za hloubku, kterou umožnila účastníkům prožít, a za jemný způsob, jakým se vedoucí dostal k silným tématům jako hranice, síla a smíření. Zároveň bych si ale dovolila navrhnout některá vylepšení a další úhly pohledu, které by mohly konstelaci ještě více podpořit a obohatit.
Podpora Klientky v Rozlišení Mezi Výkonem a Podmíněnou Láskou
- Téma výkonu vs. bytí: Téma perfekcionismu a výkonového tlaku je v této konstelaci velmi silné, ale možná nebylo úplně vyřčeno přímo. Supervizor by mohl doporučit věnovat větší pozornost práci s tímto konceptem. Možná by bylo přínosné, aby vedoucí na závěr pojmenoval, že klientčina neschopnost přijímat pochvalu je vázaná právě na podmíněnou lásku – tedy že jde o systémový vzorec, kdy láska a uznání vychází jen z dosažených výsledků. To by klientce umožnilo ještě lépe pochopit, že její hodnota nemá záviset na výsledcích ani výkonu.
- Propojení s tělem klientky: „Kde ve tvém těle sídlí ten tlak na výkon? Jakou má podobu?“ Podpora klientky ve vnímání fyzických projevů stresu, kontroly nebo tlaku může napomoct k tomu, aby lépe rozlišila vlastní hodnotu od výkonu.
Doporučení ke Zpracování Pocitu „Odmítnutí“
- Prostor pro rozpoznání a přijetí bolesti: „Co se děje, když přijmeš to ‚ne‘, bez odporu?“ Pomoci klientce vnímat, že toto odmítnutí neubírá nic z její hodnoty, ale naopak ji může osvobodit od tlaku na výkon a umožnit jí přijímat lásku jen za to, že je – že existuje.
- Rozhovor s pocitem odmítnutí: Na závěr, kdy si klientka opět stoupla na své místo, se znovu vynořil vzdor a pýcha. Může jít o projevy obrany proti tomu, že pro ni uznání a láska nepřicházejí „jen tak“ – že jí zástupce symbolicky řekl „ne!“ Vedoucí by se mohl zaměřit na to, aby klientku vedl k rozpoznání pocitu odmítnutí a podpořil ji ve zpracování tohoto prožitku – je to klíčový bod, který v rodinném systému může zrcadlit neochotu přijmout lásku, pokud není zasloužená.
Musíme uznat, že AI je jako supervizor docela dobrý 🙂
