Zamlouvám si vlastní konstelaci
Má cenu chodit na rodinné konstelace a nepostavit si vlastní konstelaci?
Znovu a znovu se při přihlašování účastníků na semináře potýkám s obtížemi při vysvětlování, že sice beru rezervace na vlastní konstelaci, ale přesto nerozlišuji cenu, ani na samotném semináři nejedu podle pořadníku.
Vím, že jsem v tom nejasný, ale chci tuto nejasnost ponechat. Pokusím se zde vysvětlit.
Nejdřív zcela prakticky. Modelů pro řešení je několik:
- Líbí se mi radikální (údajně kdysi) Hellingerův, kdy platí pouze účastníci přísedící hledící, neboť odvaha klienta dávajícího všanc svůj příběh publiku je investicí více než dostatečnou.
To je ovšem model vhodný pro velká setkání. - Opačný a častější model nám zní velmi logicky – chceš něco speciálně pro sebe, speciálně tedy zaplať.
Tento způsob jsem používal. Výsledkem ale bylo často doplácení těch, které něco nakoplo až na místě, a vracení těm, kteří si to své odehráli v některé z rolí. - Model ‚všichni stejně‚ pro mě nakonec neznamená jen pohodlnost a nechuť k pořadníkům, ale vyjadřuje mnohem víc:
Vůbec tím nejzákladnějším poselstvím konstelací je to, že všichni jsme součástí většího celku, jsme propojení. To, co se děje jednomu, nemůže zůstat bez vlivu na ostatní.
A to je to, co se mi těžko vysvětluje po telefonu či mailu, ale nakonec s tím nebývá na seminářích žádný problém:
Nejsem tu jen pro sebe a pro svoji konstelaci, ale také pro ostatní a oni jsou tu pro mě. Dávám stejnou pozornost (energii/peníze) každé konstelaci. Každá se mě nějak dotýká, něco mi říká, ukazuje a dává a stejně tak já dávám něco každé z konstelací, která proběhne.
Moa Doris někdy pořadí losuje. Roztočí pet láhev a svěří jí kosmickou volbu. Já nechávám na účastnících, kdo kdy. Už si i dokážu užít ono dlouhé ticho ‚kdo první‘, bývá nabité procesy. Většinou ale není příležitost.
Dobré je to i pro dynamiku skupiny. Pokud nevím, jestli půjdu, kdy půjdu, udržuje mě to pozorného jak k ostatním, tak k sobě. Opravdu chci jít? Je moje motivace silná – přímo zde, v poli, kde vidím, o co jde? Poperu se o to?
Jak bychom vůbec mohli stavět konstelace, kdyby chodili lidé jen na -vlastní konstelaci-? Nejde o to, že k této práci je třeba skupina, ale o to, že konstelace nejsou pouhá technika. Je to nový, systémový – celistvější pohled na svět. Což člověk začne chápat až později, postupně, na základě mnoha příběhů, rolí, emocí. A často ne vlastní konstelace, ani jiný silný příběh, ale toto nové, úplnější, hlubší vidění světa je tím, co lidé oceňují jako nejdůležitější přínos, který pro ně rodinné konstelace měly.
Otevřenost je ostatně základem této práce – vnímavost k signálům svého těla, k signálům ostatních, k tady a teď a určitá pokora k tomu, co se děje – sice chtěl konstelaci, ale po téhle roli jsem tak rozklepaný… že to možná bylo ono. Nebo pokud nechtěl… že mi to říká: běž a konej!
SHRNUTÍ:
- Individuální konstelace neexistují*, je k nim třeba druhých. Chtít „jen svoji konstelaci“ je protismyslné
- Konstelace jsou o našem propojení s celkem
- Přínosem je každý příběh, každá role, v každé své roli nacházím větší či menší kus svého příběhu
- Rodinné konstelace nejsou pouze metodou, ale hlubším viděním světa
*) individuální konstelace existují, dokonce fungují, já bych byl ale osobně pro je takto nenazývat, nejde o klasické konstelace
