Síla předků
Kosívali jsme dřív našich pár luk a mezí s tátou a s jeho tátou, mým dědou. Brzy ráno, ještě za rosy, protože mokrá tráva se kosí snadněji, každý svoji oblíbenou kosu na ohmataném kosišti, v kapse brousek a kladívko.
Slyším ty zvuky – zvonění kladívka zaklepávajícího klínek, svist brousku běžícího po oblouku ostří a pak tří kos v trávě. Svist dědovy kosy byl dlouhý a pravidelný. Z celého dědova postoje vyzařoval klid. Měl pravidelné tempo, pravidelný dech, jakoby v tom nebyla téměř žádná námaha. Posekl z nás nejvíc. Bylo mu sedmdesát. A já dnes neposeču víc než můj šedesátiletý otec. Slábneme v generacích? Jistě generalizuji pouhou osobní zkušenost a také můj děd kosil ručně celý život, ale stejně se ptám – kolikpak poseče můj syn? Já dnes sice za den zvládnu s diskovou sekačkou s třímetrovým záběrem za 50kW traktorem několik hektarů za den, ale… ale není to moje síla.
Ropa
Je to síla z ropy. Je to síla, která pohání celý náš dnešní svět, na kterou se ve všem spoléháme. Je obrovská, stačí se podívat, co všechno nám umožnila*. Vystřelila nás silou mnoha G z naší předlouhé přízemní minulosti kamsi daleko a vysoko do divokého dneška a my se spolu s minulostí rozešli i se svými předky, kteří nám v porovnání s mocí ropy a se složitostí jí stvořeného světa zdá se nemají co nabídnout. Dnešní starší nerozumí počítačům, mobilům, internetu, tradiční postupy jsou v moderním zemědělství nepoužitelné. Přitom většina národů této planety buď prošla nebo dosud zachovává kult předků (manismus). Oltáře předků byly a mnohde stále jsou běžnou součástí obydlí. U nás zbyly snad jen Dušičky (dnes ‚svátek mrtvých motoristů‘). Mnoho autorů [např. 1, 2, 3, 4] mluví o tom, že jsme v závratném okamžiku růstu* ztratili půdu pod nohama, odtrhli se od svých kořenů, ztratili jsme ze zřetele Gauguinovo ‚Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?‘
Duchovní proměna
Ocitáme se v bodě zlomu nejen ropného, který nám hrozí odejmout sílu a moc levné energie, ale s tím svázaného zlomu psychologického i duchovního. Všichni přece podvědomě, už jen selským rozumem víme, že neomezený růst je nesmysl. A tak – ať nám média a politici mažou kolem huby sebesladší med lepších konzumních zítřků – se z kolektivního pod/ne/vědomí vynořují různá hnutí, proudy, obrazy, symboly, alternativy*. Možná zatím působí jako sny – zdají se být dnešnímu vědomí nesmyslné, nemají (jeho) logiku, ale přesto a právě proto ukazují, že se něco děje. Něco, co jako celek nechceme vidět, co dá smysl teprve v budoucnosti.
Přicházející nedostatek levné energie nám například ukazuje, jak dalece jsme ztratili schopnosti a znalosti, díky nimž naši předkové dlouhé generace přežívali v necivilizovaném světě. Z tohoto úhlu pohledu nejde jen o jakousi psychospirituální sílu, ale o prostou znalost tradičních postupů, vědomosti každodenního života, zahrady, řemesel, léčitelství, jež nám bude v budoucnu opět třeba.
Ale ani jinak není třeba hledat jen mystická vysvětlení z onoho světa. Neboť pro člověka je zcela zásadní potřebou mít své místo ve světě a udržet si ho*. V lepším pak vědět, že je správné*. Je to dokonce zásadnější potřeba než být šťastný či dokonce být živý. Sebevražední atentátníci jsou toho ošklivým, ale chytlavým příkladem. Nemocné či problémové děti příkladem mnohem méně známým*.
Celý život se snažíme někdy až zoufale někam náležet – k partě, straně, firmě, církvi. Není to ale často jen proto, že to svoje pravé místo, které máme zakódované v genech a duších – místo v rodině, v linii předků a potomků – míjíme? Nemůžeme se podívat do očí svým předkům, pokud se nemůžeme podívat do očí svým rodičům. Nemůžeme se podívat do očí bohu, pokud nejsme za dobře se svými předky. A nemůžeme být zadobře sami se sebou, pokud nesledujeme ve svém životě boží záměr. Jenž můžeme poznat právě při pohledu na život svůj a svých předků jako na větší celek.
Rodinné konstelace
Pro mě důležitost předků a úcty k nim objevily rodinné konstelace* – terapeutická metoda, která krom jiného také ‚vrací předky do hry‘. Nechci tím ale vyzdvihovat konstelace jako to pravé samospasitelné (v k. jde i o jiné věci), protože ty jsou v tomto ohledu pouze prostředkem, jedním ze způsobů. Náš vztah k předkům je téma daleko větší a současný boom konstelací je podle mě jen jedním ze způsobů, jak naše duše volají tam na druhou stranu: „Řekněte nám, kudy jít, co teď?“ Nebo prostě: „Omlouváme se, už vás zase vidíme.“
A je to zkušenost z jiného (než našeho současně racionálního) světa, vidět tuto sílu předků působit v reálu (prostřednictvím zástupců). Vidět na příbězích lidí, jak silně jsou hluboko uvnitř svázáni i s těmi z rodiny, kteří už odešli, pra – pra – prababičkami a pradědečky. Procítit jaký rozdíl je stát ve svém životě pouze sám za sebe nebo cítit na svých ramenou ruce dlouhé řady těch, díky nimž tu dnes mohu být, moct se o ně opřít, opírat v každodenním životě a rozhodování. Moci konat nejen ze své síly, ale být součástí proudu života snad od samotného počátku. I jaké je, postavit se před tyto předky a moci jim hrdě představit svůj život, svou rodinu, svoji práci.
Ledviny
Zvláštní v této souvislosti je, že podle čínské medicíny sídlí síla předků v ledvinách a my zdá se máme mnoho způsobů, jak ledviny oslabovat, jak se zbavovat síly*. Jako bychom měli energie příliš mnoho. Což je sice pravda na úrovni celé civilizace, ale na osobní úrovni určitě ne. Stačí pohlédnout na kolabující zdravotnictví (což je zákonité, pokud odmítá přijmout celého člověka). Možná tu také funguje paradoxní mechanismus, že je obtížné mít se dobře, pokud se moji rodiče či dokonce pra a pra rodiče dobře neměli. Přináší to hluboký pocit viny, nepatřičnosti a člověk si pak může – nevědomě – přivodit zhoršení situace, které paradoxně jeho duši přinese úlevu: „ano, teď jsem na tom stejně jako oni, patřím k nim, jsem na správném místě.“
K tomu mít se lépe je třeba odvaha a také požehnání právě od předků. Je dobré slyšet: „Ano, můžeš se mít dobře, budeme rádi, když naše strádání přineslo něco dobrého dalším generacím.“
Nemyslím přitom, že by mělo jít o nějaký krok zpět – navracení se od ideje Boha k primitivním kultům, ale o nové vykročení. Abstraktní, neosobní bůh, o němž se vedou neustálé spory a kterého si každý bere do huby po svém, je pro mnoho lidí obtížně přijatelný, mate je, zatímco vlastní předkové jsou mnohem konkrétnější, bližší, prostě osobnější. Imaginace předků, zákoutí s fotografiemi, modlitba, to mohou být první malé skromné, ale konkrétní kroky třebas právě až k Bohu.
Rodokmen
Vícekrát jsem se setkal s obnoveným zájmem o rodokmeny, což je v tomto světle také dobré, ale důležité je vědět, že nejde jen o faktografii – o data narození, svateb a úmrtí, ale především o příběhy, o zápletky, o traumatická místa životů, kde se energie a láska mohly zablokovat a přestat proudit do dalších generací. Jde také především o přímé linie předků, takže nemá smysl hledat bratrance pratet a strýčky pradědečků. Při práci s rodinnými systémy se málokdy zachází dále než ke čtvrté, páté generaci (prapra…) – i když někdy nitky vedou dál, chybí informace, to, co s událo, se vynořuje jen jako nejasné obrysy traumatických událostí. Při práci s potomky Indiánů prý bylo nutné vracet se až do sedmé generace, než byl nalezen předek, který dokázal stát na vlastních nohou. Všechny ty další generace byly zruinované bílým mužem a jeho ohnivou vodou.
Umění úklony
Jedním z velice silných prvků, bez kterého se obracet k předkům ani nelze, je prostá úklona, vzdání úcty tomu, komu úcta náleží (a to může být nejen předkům, ale také rodičům nebo i partnerovi). A to jak v imaginaci, tak i lépe naživo.
Dobrá ‚terapeutická‘ úklona je úplným uvolněním, ‚upadnutím od pasu dolů‘. Většinou to nejde na první pokus, člověku něco někde zasekne, nepovolí. Uvolnit záda, hlavu, krk, pustit napětí v ramenu a rukou. Někdo také nechává ruce na srdci, aby jej víc cítil, i když můj pocit z toho občas bývá, že i to může být zadržování, ochrana před bolestivým otevřením. Často také lidé spontánně objevují ještě hlubší polohu turecké modlitby, která připomíná polohu embrya v děloze, přičemž dlaně mohou být otočené nahoru jako pokora a přijímání. Z této polohy se ovšem po čase sami vracejí do obyčejné úklony, v níž jsou schopni stát na vlastních nohou.
Je to akt velmi prostý, ale nám velmi neznámý a velmi podezřelý (zkuste si na Google vyhledat nějaký obrázek úklony, já našel jen pár Japonců). Přitom nad dobře provedenou úklonou by jistě zajásal každý fyzioterapeut. Protože podstatou takové úklony je jak psychické tak fyzické uvolnění, které přetrvává i po tomto krátkém drobném aktu.
Uvolnění zátěže, kterou jinak neseme na strnulých, zablokovaných zádech. Zátěže vlastní důležitosti, zátěže „já všechno sám“, předčasné a přehnané dospělosti, která nemá pevný základ v tom, že člověk byl nejdříve malým dítětem, že nepřeskočil tento důležitý krok. Teprve, když člověk přijme to, že „Tady jsem malý, tady jsem jen dítě. Vy jste velcí.“ Teprve pak může skutečně vyrůst a být velký, stát pevně na svých nohou.
——————-