Samozřejmě se ptám: Jak můžu vést rodinné konstelace, když je můj život plný ztrát? Nemohl jsem jim zabránit, když jsem přece znal konstelace a jejich zákony? Nerespektoval jsem je? Ne, nerespektoval. Nebo jsou konstelace k ničemu? Nedokáží zvrátit nezvratný osud? Jak se s tím mohu srovnat?

Můj život je plný ztrát. Odehrály se i poté, co jsem konstelace znal a pracoval s nimi. Proč jsem to neviděl? Proč jsem nerespektoval? Mohlo to být jinak? Mohl jsem to změnit? Ta samá bolest šla mým otcem, mým dědečkem, jeho otcem. Vina, spojitost, pouštění… Říct všemu ANO.

Konstelace nejsou nástroj, který zachrání či odvrátí bolest. Nejsou nástroj, který zabrání ztrátám. Naučily mě ale jednu věc – život není o porážce ani o vítězství. Je o pokoře. Pokoře před tím, co je větší než my. Jsou věci, které nikdy nezměním, a jsou věci, na které nikdy nenajdu odpověď.

Jak se s tím srovnávám? Těžce. Pořád. A ne vždy vím, co dělat. Život není o dokonalosti. Nikdy nebudeme mít nad životem kontrolu. Život prostě je. A dokud máme sílu jít dál, tak má smysl.

Vést konstelace neznamená, že mám odpovědi. Znamená to, že jsem na stejné cestě. Moje ztráty, moje bolesti mi snad jen umožňují poslouchat. Naslouchat hlouběji, víc, být s druhými tam, kde to bolí.

Osud je možná daný. To, co je, nezměníš. Ale vím, že je tu prostor otevřít srdce. A dýchat. A jenom být. Tam jsme pořád spolu.