Milujeme konstelace, protože konstelace jsou příběhy. A kolik jich takhle můžeme spolu prožít! Dramatické, vášnivé, něžné, hluboké. A zároveň bezprostřední, bez přípravy, bez předstírání, syrově a živě! A i přitom jemně. I i ty nejtěžší chvíle můžeme obejmout lehce a laskavě, s plným vědomím a přímým pohledem, který se – tentokrát už konečně – nemusí odvracet, může spočinout, tady a teď.
Kráčíme příběhy jako poutníci krajinou a možná už jsme zapomněli, že to nejsme my, kdo slouží příběhům. Kdo musí být vláčeni epickými oblouky, drceni požadavky dramatického účinku, podřizováni vedlejším pointám. Že příběhy tu mají být pro nás. Abychom v nich mohli plout, zářit, znít, tančit…
Jenže dost možná je slovo ‚příběh‘ zaměnitelné se slovem ‚trauma‘. V každém příběhu je někdo oddělen od někoho, v každém příběhu někdo někoho hledá, v každém je někdo zapomenut. A tak jsme hledači bez přestání, zběsilí tolik, že jeden příběh střídá další a žádný není ten…
A potom rozbouřené a rozervané mysli herců navlečených do kostýmů a uvězněné ve svých scénářích na okamžik strnou na jevišti a my můžeme odstoupit, podívat se na svoji hru, na svoji konstelaci, jakoby zvenčí. Vydechnout napětí a nadechnout přítomnou chvíli. Tady a teď. Cítíme zapomenuté srdce, nadechujeme do třináctých komnat.