Konstelace pro umělce

Zadavatelčina babička, dědečkova žena, byla učitelkou hudby a uměleckou duší.
Měla na zadavatelku velký vliv a vůbec byla výraznou postavou celé rodiny.
A zdá se, že vztahy v rodině jsou možná i díky ní dodnes nějak komplikované.
Hned na začátku se otec zadavatelky, syn babičky, s celou svojí rodinu odsune stranou.
V centru zůstane babička a vnučka. A poté nespokojený dědeček.
Stojím v konstelaci jako jeho zástupce.
Babička se od dědečka odvrací ke svému umění a učení.
Dědeček soptí:
„Cože, umění?! Vždyť jenom utíká! Vždyť jenom poletuje! Jenom si hraje…“
Dědeček nevidí umění ani umělkyni. Vidí zoufale prchající, vyděšenou postavu v dálce.
„Proč sis ji vzal, dědečku?“
„Viděl jsem hvězdu. Nechal jsem se ošálit.
Teď bych ji vyměnil za tu nejobyčejnější selku.
Ženskou krev a mlíko, zemitou, opravdovou!“
Jsem ze svých – dědečkových slov sám užaslý, protože v tajném koutku duše se také považuji za umělce, ale teď vidím „umění“ úplně jinak.
Jako smutnou, zoufalou lež sama sobě.
Dědeček nakonec nachází klid, když se dívá na synovu rodinu. Mělo to tedy smysl.
Babička zůstává ve svém éteričnu.
Jsme zvědaví na její příběh, ale vracíme se k vnučce zadavatelce.
Nechceme, aby babiččino dramatično ovládlo konstelaci stejně jako rodinu.
Vnučka si od ní s láskou bere to dobré, co ji naučila, a to ostatní jí ponechává.
Úleva pro všechny. Zadavatelka se teď může postavit ke své rodině.
Zdá se, že umění se zmenšilo a s ním i vliv babičky na celou rodinu.
Všichni se vrátili ke své normální velikosti.