„Potřebuji vlastní konstelaci.“
Slyšíme to často. Většinou to znamená: bojím se, že jinak neuvidím svou pravdu.
Vlastní konstelace pro nás ale často bývají nejméně průhledné.
Jsou plné očekávání, tlaku a strachů. Člověk se v nich sám sobě ukazuje, ale také před sebou schovává.

A naopak – když vstupujete do rolí v příbězích druhých, jste vidět ostřeji.
Nevymýšlíte, nekontrolujete. Reagujete.
Proto se k vašim rolím občas vracíme:
Vidíš? Tady už jsi dnes stál. Něco se v tobě opakuje.
Skládáme kontury vašeho příběhu, který je stále s vámi.

Takže otázka není „kdy přijde řada na mě“.
Spíš: co o sobě vidím v tom, kam mě ostatní zvou?
Tyto role jsou někdy čistější než vlastní konstelace – protože nejsou svázané očekáváním ani strachem, že „to musí být velké“.

Takže: když vás někdo pozve do své konstelace, dává vám dar.
Umožní vám vidět hluboký kus jeho osudu – a skrze něj i svůj.