Duše má upálená

Staví Michaela. Muž se ptá, proč se jeho dobré úmysly tak často mění v opak.
Chvíli si vyjasňují, že se tak děje především ve vztazích se ženami.
Původní i současnou rodinu jsme stavěli během posledních měsíců, tohle je subtilnější téma.
Teď Michaela staví vnitřní ženu a vnitřního muže.
Je to nevyrovnaný pár, který spolu, zdá se, ani nechce mít nic společného.
Navíc se všichni dívají jinam. Na to místo do konstelace přidává Michaela Mužovu Duši.
Prvek, který často poskytne třeba drobnou ale zásadní nápovědu nebo étericky jemně posune zcela reálné věci k praktickým koncům.
Tady ale Duše není ani éterická ani jemná, je nejreálnější ze všech postav, gravitační centrum.
Muž je přitahován a zároveň drcen její nepřístupností.
Něco je mezi nimi. Pouto, ale i překážka.
Na zem, kam Duše hledí, pokládáme představitele překážky.
Je to mrtvé dítě.
Příběh náhle propadne někam hloub. Jako když ujíždí zem pod nohama. Najednou nejde o žádné abstraktní, neuchopitelné vnitřní postavy, ale o lidi z masa a kostí, o skutečný příběh, který se pro tuto chvíli odehrává tady a teď.
Představitelka Duše i zástupce Muže se diví sami sobě, intenzitě, se kterou se z nich valí obrazy a pocity.
Černá a červená. Oheň. Peklo. Moc. Arogance. Zaslepenost.
Z proudu obrazů společně destilujeme možný příběh, archetypální obrys konfliktu moci a lásky.
Muž je něco jako vysoký církevní hodnostář, ale to mu nebrání mít ženu – Duši a s ní dítě.
Což je samozřejmě překážka, takže dítě je mrtvé a žena je zavržená, možná – jsme opatrní, abychom nebyli moc jako z filmu – dokonce upálená.
To ale není to podstatné. Podstatné je, že teď je právě ona Mužovou duší.
Stojíme v úžasu.
Zraněná, zavržená, rozdrcená mocí, pro kterou tehdy ani nebyla hodna soucitu, pohledu… se teď ona takto dívá na něho, na – svého – Muže.
Který se stále snaží mluvit jako kazatel, ale tentokrát mu neprojde ani jedno falešné slovo.
Duše je nemilosrdná: Nelži zas! Ani mně ani sobě! Neúprosně sabotuje sebemenší Mužovu snahu obhajovat se, vysvětlovat, ukazovat v lepším světle, „být svatý“.
Jako by od Duše vanul nesmlouvavý vichr, proti kterému se Muž a teď i my všichni těžce prodíráme.
Zůstáváme takto dlouho, možná v šoku, ohromení, beze slov, která jsou tak málo proti takové síle skutečnosti.
Jaké to musí být žít s takovouto duší?! Jaké to je mít duši?!
Toto není žádná útěšná, éterická představa.
Chvíli se snažíme najít nějaký útěšný závěr, řešení, ale Duše nás vždy zastaví: „Neuhýbej! Buď opravdový!“
Muž a jeho Duše stojí proti sobě a jako by se poprvé zahlédli. Přes hory bolesti. To je nejsilnější místo. A konec konstelace.

A drobné překvapení poté – když se zadavatele ptáme, zda můžeme příběh takto zveřejnit, pálí zrovna staré věci v ohni.