Zákon zachování emocí

Všeobecně známý je zákon zachování energie. Víme také, že emoce jsou energie a to velmi mocná. Odtud zbývá jen krok k zákonu zachování emocí. Jeho známost je nepoměrně menší.

máte-li problémy s čitelností stránek, zvolte kontrastní styl

Je to něco jako v tom vtipu, kdy manželka vynadá manželovi, manžel psovi, pes kočce, kočka myši a myš v závěru vyděsí manželku. Žádná emoce-energie se nemůže ztratit. Víme dnes hodně o obranných mechanismech a potlačených emocích, o jejich vlivu na psychické i duševní zdraví. Tam ale naše běžné chápání tohoto tématu končí. Kdyby tomu ale bylo pouze takto – kdyby ve hře bylo jen potlačování emocí, byly bychom všichni natlakovaní jako atomové papiňáky.
Ano, to sice často jsme, ale přece jen tato naše představa nás jako izolovaných a nepropustných jednotek není přesná. Skutečnost je mnohem dynamičtější – nedokážeme emoce beze zbytku pohltit a konzervovat bez úniku, nedokážeme je takto ovládat. Žijeme, pohybujeme se, dýcháme, jednáme – a naše emoce, naše energie se projevuje v každém pohybu, ať už je to ta nejkamennější tvář, kterou si nasazujeme v metru. Možná by na tomto místě bylo lépe obrátit zažitou představu, že emoce žijí uvnitř nás, v opak – my žijeme v moři energií-emocí, které přicházejí, odcházejí, pulsují, jsou v neustálém pohybu (stejně jako Hellinger říká: my nemáme duši, duše má nás. Ostatně nejspíš mluvíme v různých rovinách o tom samém…).
A tak emoce, které nepustíme k sobě, neprožijeme prostě jen plynou dál, obtečou zkamenělé srdce, přetečou zlobou přeplněný pohár, protečou hrabivě sevřenými dlaněmi, stečou jako po skle po chladném intelektu. Ale zůstanou. Stále existují a v jejich existenci je také nenaplněný nárok na prožití. Bude je tedy prožívat někdo jiný. Někdo nám blízký, většinou svázaný s námi nějakým, nejčastěji rodinným poutem, někdo slabší, závislejší, milujícnější, otevřenější. Děti, partneři, vnuci, přátelé. Tak se neztratí žádná neprožitá bolest, žádná nevyslovená touha, žádná neprojevená pokora či vděčnost.
Přitom ale takovéto zástupné prožití emocí není žádnou záslužnou činností. Stejně jako by nebylo záslužné pomáhat nemocnému tím, že onemocníme jeho nemocí. Jemu nepomůžeme a ještě ztrácíme možnost prožívat svoje emoce, svůj život.

A proč tento článek? Setkal jsem se v poslední době (a to ne na konstelacích) s několika lidmi, kteří neměli žádný problém. Vyrovnaní, sebejistí, možná malinko nachýlení, s páteří ztuhlou či lopatkami staženými k sobě, ale jinak – jako nezdolné vysoko čnící skály. Jen ta podivná věc, že s jejich blízkými je stále něco v nepořádku. Ostatně i já jsem se v jejich blízkosti cítil náhle nejistě, nervózně, roztěkaně. Pomohlo až důrazné (třebaže jen vnitřní) „nechávám ti to“, „je to tvoje“. Mám se pořád co učit.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *