Moudrost nenajdete v chrámu

Celý článek: http://www.literarky.cz/index.php?p=clanek&id=1921

Původně jste studoval v Německu krajinotvorbu, jak se z vás pak stal skupinový terapeut?

Terapeutem se člověk beztak nemůže vyučit. Pracovat s lidmi je schopnost, která se nedá moc naučit. Kdo ji má, může účinně dobře užívat mnoho různých technik, kdo ji nemá, naučené techníky z něj terapeuta neudělají.

Vy tenhle dar máte?

Původně mi bylo bližší pracovat třeba jen ve skupině dvou tří lidí. Pak mi na jednom delším výcviku, který jsem absolvoval vlastně jen kvůli sobě, jeden z lektorů řekl, že budu pracovat jako skupinový terapeut a že to bude užitečné. Neřekl, že bych mohl, prostě řekl, že budu. Vlastně rozhodl za mě. A když to řekl, věděl j sem, že má pravdu, i když to nezapadalo do mých plánů. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykl pracovat s větší skupinou lidí. Člověk je pořád jako na jevišti.

A z čeho vycházejí vaše metody?

Nejdůležitějším pramenem inspirace je pro mě Osho a jeho meditace. Metodám jsem se naučil hlavně v ášramu v Puně, a pak taky v dalších německých meditačních centrech. Používám ale i tibetské meditace. A z psychologie mě nejvíc ovlivnil hypnoterapeut Milton Ericsson.

Vaše Shangri La je jedním z Oshových meditačních center. Je jich celá řada, i u nás už je jich několik. Jde o nějakou organizaci, závazná pravidla fungování či něco podobného?

Ne, není to žádná organizace, žádná pravidla. V různých meditačních centrech se můžete setkat s velmi rozmanitou praxí. Základem každého jsou prostě Oshovy meditace, které rozvinul, praktikoval, vyučoval. Ty najdete v každém z center. Ale už třeba jejich provedení, kontext, celkové pojetí může být různé. Já jsem strávil s Oshem osobně několik let, kdy jsem v Puně v ášramu pracoval. Takže jsem měl přímo jeho vedení a ctím jeho pojetí. To rozhodně neplatí pro všechna Oshova centra.

Jak se stavíte ke konvenčním psychoterapeutickým metodám?

Každá terapie bez spirituálního základu je impotentní. A mnozí psychologové se spirituality obávají. Učí se různé směry a různé terapie, a jistěže občas někomu pomohou. Ale ten problém neřeší. Podle mě totiž osobnost není něco, co bychom měli opravovat, právě ona je pramenem našich problémů. Protože osobnost je nějaká naše struktura, jako instituce, oddělená od života.

Terapeuti pomáhají lidem být silnější. Dostat, co chtějí – tak, aby neubližovali jiným. Ale nijak nepomáhají lidem cítit jednotu se světem. A to je přesně ten problém i v jiných oblastech života spoJečnosti: všichni chceme pořád víc a víc a nežijeme v harmonii s planetou a jejími zdroji.

Copak psychologové neproniknou hlouběji?

Mnozí vědí a vidí, že je něco, co osobnost přesahuje, ale ve škole se o tom nenaučí nic, neumějí s tím pracovat. A často jediný způsob, jakým umějí pomoci, jsou psychofarmaka. Jejich spotřeba a počet léčených lidí ostatně stoupá neuvěřitelným tempem; daleko větším než u jiných typů léků. Pozoruji sám a potvrzují mi to i psychologové, kteří přicházejí třeba právě sem na moje výcviky že se mentální situace populace hodně zhoršuje.

A co psychoanalytici?

Práce s podvědomím podle vás také nejde do hloubky? Ale jistě, v určité rovině. Například Freuda považuji za opravdu naprosto geniálního – a mimochodem díky své genialitě byl také dezinterpretován, nepochopen. Ale to je logické, tak to bývá. Před ním jsme ale nevěděli nic o psychologické struktuře člověka. Jenže nyní jsme jinde, s jinými poznatky a také v jiném světě, v odlišných souvislostech. To stejné platí o Jungovi a jeho archetypech. I o Adlerovi, jeho pronikavém poznání touhy po moci, která je skutečně obrovským hnacím motorem pro mnohé lidi.

Ale všechny tyhle poznatky jsou impotentní, dokud nezasadíme člověka do kontextů s životem obecně, s celým světem. Psychoanalýzapracujeindividuálně, s vývojem osobnosti a jejími potřebami, s dětstvím a dospíváním, sexuálním zráním, dospělostí a partnerstvím, prací, stářím, smrtí. Jenže inteligentní lidé přicházejí na to, že tohle není všechno. Že se v jejich životech objevují chvíle, které se takovému pojetí svým vnímáním vymykají. Proč například oslovuje člověka krása? Kde se bere?

Myslíte, že od boha zřejmě…

Ale pro takové zážitky přece nepotřebuy věřit v boha. Mnohé náboženské prak tiky víru v boha předpokládají, meditace ji ale nevyžaduje. Co mění život, je medi tace sama, zážitek z ní, zážitek z toho ponoření. To samo mění vnímání života a jeho smyslu.

Přitom otázka, proč jsem žil, ta zákonitě přijde, jakkoliv dlouho ji můžeme odkládat. Lidé, kteří přežili klinickou smrt, to dosvědčují. Neuvěřitelnou rychlostí a v detailech se jim promítl celý jejich život.

Na každém z nás záleží, zda se rozhodneme žít vědomě nebo nevědomě. Je to individuální věc. Rozhodnu-li se žít vědomě, zajímá mě, kdo jsem a co se kolem mě děje. A jistě se taky můžu rozhodnout, že vědomě žít nechci.

Není nebezpečné, co děláte vy? Jaké zážitky prostřednictvím meditací navozujete? Totiž že nemáte kontrolu nad tím, do jakých situací a k jakým vnitřním zkušenostem lidi přivádíte? Prostě jen otevíráte dveře a dál už si, člověče, porad“sám?

Máte pravdu, otevírám dveře, vytvářím situace, v nichž lidé mohou získat nějaké vnitřní zkušenosti. Ale předtím, než mohu něco takového začít dělat, musím mít dobré vedení a hluboké spirituální pochopení. Vlastní zkušenost. Moderní věda příliš spoléhá na vědomosti a spoustu naučených znalostí. Jen člověk, který nahlédl do sebe a poznal sám sebe, může k sebepoznání pomoci jinému člověku. Sám sebou zve k otevření dveří – taky ty dveře můžeš otevřít. Není to rozumem zkonstruovaná cesta do neznáma.

Duševně normální člověk tu zkušenost zvládne integrovat. A pokud přicházejí lidé skutečně velmi psychicky nestabilní, musíme o tom vědět, zvažovat, co mohou absolvovat a jejich terapeut jim pak musí pomoci tu zkušenost zpracovat a vstřebat. .

Lidí, kteří „něco hledají“, je, zdá se, čím dál víc. Proč to?

Lidé jsou zvědaví, to je jedna věc. Navíc žijeme v bohaté společnosti, kde jsou základní potřeby naplněny. A lidé zjišt“ují, že ani v tom kolotoči vytváření a uspokojování stále nových tužeb se jejich prožívaná kvalita života nezměnila, že nejsou šfastnější. Tak chodí hledat štěstí uvnitř. Mnohým také začíná být jasné, že globální vývoj naší planety a lidstva na ní takhle už dlouho dál jít nemůže. A chtějí hledat smysl, zlepšovat vztahy k sobě samým i lidem okolo.

A nejsou vaše kurzy součástí stejného kolotoče? Mluvíte o tom, jak konzumem jen překrýváme své díry v duši – aby nebolely. Podle vás je přitom nutné bolesti čelit, chceme-li díry skutečně zacelit. Ale neužívají lidé spirituálních zážitků zase jen ke stejnému plnění děr?

Určitě. Je to móda, móda spirituálního nakupování. Co mi televize a další věci nenabídnou, hledám ve spirituálních zážitcích. Ten mechanismus je v lidech hluboko zakořeněn, je podstatou konzumní společnosti. Lidé stále hledají, co by mohlo jejich díru zaplnit a skočí po všem, co by jim mohlo pomoci.

Zkoušíte roubovat východní spiritualitu do společnosti založené na západní kultuře – je to vůbec možné?

Já myslím, že dominantou západního myšlení je věda, zatímco dominantou východního je spiritualita.

Křestané nejsou spirituální?

No, Ježíš byl samozřejmě spirituální osobnost. Ale církev, která z jeho učení vzešla, je organizace. Ztratila svoji spiritualitu. Věřit v boha totiž nenazývám spiritualitou. Spirituální pohled na svět neobsahuje víru. V meditaci se jen dívám, dívám se na svět, bez víry; dívám se, co se děje, co to se mnou udělá. Jsou to techniky, které nám otevírají

určitou zkušenost. V církevní organizaci, křesfanské ani hinduistické, takovouzkušenostnenajdete.Anivbuddhistickém chrámu nenajdete Buddhovu moudrost.

Nenajdu-li v žádném z chrámů spiritualitu, je přesto z nějakého důvodu lepší hledat moudrost Buddhovu než Kristovu?

Příklad Buddhy je pro mě daleko důležitější, protože to byl prostě člověk žijící plný život, který naplnil svůj potenciál. Pečoval o svůj dům, o své blízké, o své okolí. Vytvořil celistvý obraz člověka. Na rozdíl od příběhu Krista, který hovoří o malém člověku, kterého spasí velký Bůh. Právě tenhle příběh leží v základu rozdvojení mezi spirituálním a psychologickým světem. A z něho jé odvozena ztráta naší odpovědnosti za svět, ztráta našeho propojení se světem. Buddha naproti tomu říká, že každý z nás potenciálně Buddhou je. Může to v něm spát, ale také se to vědomí může probudit. Díváme-li se na lidi tímto pohledem, mění se jejich perspektiva, z pohledu zvnějšku, ale i zevnitř. Rozpojení spirituálního a psychologického světa je umělé a musíme je překonat.

Jak o to usilujete vaší terapií?

Přistupuji k lidem s respektem k tomu, že v každém z nich je potenciální Buddha. Terapii používám k přiblížení uvědomění toho vnitřního světa, v němž může každý najít vnitřní mír. Třeba pro alkoholika tak mám nejen naději, že bude schopen být bez allcoholu, ale také příležitost najít v sobě uvnitř klid, mír a uvědomění. Lidé takový přístup vycítí a dává jim odvahu za tím jít.

Takový přístup Kristus neotevírá?

Kristus vlastně ano, ale nikoliv jeho interpretace, jak je už po staletí pojímán. V Izraeli mu neporozuměli, protože tam přišel z Tibetu a přinášel skutečně východní spiritualitu. Z kulturních důvodů mu ale nemohli porozumět. Jeho příběh ale nekončí, jak nám tvrdí církev. Byl jsem u Ježíšova hrobu v Kašmíru – stará se tam o něj jedna rodina už po stovky let.

Počkejte, Kristus podle vás nezemřel na kříži?

Ne, nezemřel. Smrt na židovském kříži trvala několik dní a ne několik hodin, po které na něm visel Kristus. Když ho jeho učedníci sundali, byl tedy ještě živý. Stalo se to také díky tomu, že náboženská přikázání zapovídala velmi přísně práci o sabatu – tedy v sobotu, den po ukřižování. Ježíš byl posléze dopraven do Kašmíru, kde se dožil téměř devadesáti let.

Jak to víte?

Jen díky tomu, že jsem se do té kašmírské vesnice dostal. Ale ve sklepeních Vatikánu je spousta takových přísně utajených informací, ke kterým se nikdo nemůže dostat. Tohle zrovna vím, ale spoustu jiných věcí nevím, ve sklepeních Vatikánu jsem nikdy nebyl.

A u nás v Čechách jste se ocitl jak? V zapadlém kraji na západě Čech, na venkovském statku?

Do Čech jsem začal jezdit díky své ženě, kterou jsem poznal v Indii. Tohle místo bylo jakýmsi Osho centrem už dřív, ale příliš to nefungovalo. V Německu pro mě bylo naprosto vyloučené, abych sehnal finance na vybudování svého centra. Když jsem tady měl možnost koupit starý rozbitý dům, potřebné finanční částky už byly alespoň představitelné a základ se dal sehnat od rodičů a přátel. Tak jsme začali a postupně se nám to daří.

Navíc, pocházím z venkova a vždycky jsem na venkově žít chtěl. To se mi ted“ splnilo, máme tu sad i zahradu, dáváme si záležet, abychom žili co nejvíce v souladu s přírodou. Jsou to spojené nádoby – vztah k druhým lidem a vztah k přírodě.

Přicházejí sem tedy podle vás lidé citliví vůči přírodě?

Především sem přicházejí ti, kteří se zabývají sami sebou, svým vztahem k druhým, a tedy i ke světu, k celé planetě. Jistě si těch souvislostí nejsou vědomi, ale já jsem přesvědčen, že jsou obecně citlivější. Navíc tady zažijí běžné návyky šetrného chování k přírodě, jedí organicky pěstovanou zeleninu ze zahrady, taky se trochu podílejí na práci…

Vracíme se tedy k vašemu kritickému přístupu ke globálnímu vývoji, který

není dlouho udržitelný Čeká nás nějaká změna?

Čekají nás velké změny. A budou podmíněny prostými, ekonomickými důvody, to je jisté. Už jen proto, jak jsme závislí na ropě, a ta už brzo dojde. Tento náš životní styl brzy zanikne. Bud“ najdeme jiný způsob života, anebo mnoho lidí prostě nepřežije.

Vy hledáte ten jiný způsob? A lidé, kteří k vám jezdí?

Celkově se velmi rozšiřuje vědomí, že změna musí přijít. V Evropě, ale i na celém světě. I když se většina lidí podle toho nechová, protože jsou zaklíněni do stávající struktury Vědí ale, že to tak dlouho nemůže trvat. A ty změny jsou spojeny s proměnami myšlení i uvědomění. Určitě se bude muset změnit nas postoj k užívání a masové spotřebě věcí. Už z toho jednoduchého důvodu, že budou dražší, než jsou dnes. Padnou iluze, které máme spojeny s významem vlastnictví věcí. Půjde o jinou etapu i v myšlení, i když neumím říct, jak bude vypadat.

Ale pro třetí svět je naše západní civilizace a její konzumní způsob života velmi lákavá. I V Indii chtějí žít blahobytně jako my v Evropě, nebo ne?

Ano, třetí svět je velký problém. Navíc si musíme uvědomit, že ekonomická síla se už velmi rychle přesouvá na východ. V Číně a Indii zažívají ohromný ekonomický růst, Čína bude brzy nejbohatší “ zemí světa – pokud jde o výkonnost ekonomiky To je environmentálně velké riziko. Ale i v Indii se mluví o uvědomění a Osho je zdaleka nejčtenějším autorem. Takže i tam uvědomění roste.

Ostatně touha po spiritualitě se promítá i na vzniku různých nových sekt. Co o nich soudíte?

Tolik se mluví o sektách jako o nebezpečí. Já to tak nevidím. Jistě někdy dochází ke zneužívání, to ano. Ale těch případů není mnoho. A když se podívám třeba na doktríny katolické církve, mám je za mnohem sektářštější než mnohé takřečené sekty. Jen jsme si na ně zvykli, zatímco jiná dogmata nás pobuřují a znepokojují.

K tomu bych rád poznamenal, že západní společnost je vůbec posedlá různými teoriemi, ideologiemi a dogmaty.

To na východě není?

Spiritualita a cesta k ní tam vypadá j inak. Když se chcete něčemu naučit, musíte najít člověka, který sám realizoval své možnosti, mistra. Mistr je někdo úplně jiný než učitel. Učitel je ten, kdo člověku dává spoustu informací, návodů, teorií. Mistr naproti tomu člověku pomáhá posunout se na jinou úroveň vědomí. Jen vede ke zkušenosti, kterou sám získal, učí jít po cestě, kterou sám prošel. Duchovní učení poskytují osvícení, ti, kteří žijí vědomě.

A vy jste osvícený?

Ne, nejsem.

A budete…

To nevím. To vlastně ani nemohu vědět. Zažil jsem jen záblesky, krátké okamžiky satori, kdy si člověk náhle řekne, aha, tak tohle je ono…

A co tedy učíte – nejsou to teorie?

Učím lidi být zrcadlem. Zrcadlem přítomnosti. Dívat se, pozorovat, nekomentovat, neinterpretovat. Porozumění přichází bezděky, ne skrze pochopení rozumem.

Ale lidé jsou teoriemi posedlí a často sbírají různé východní metody, různé přístupy, studují je a porovnávají, v touze najít ten správný způsob. Jsou pak většinou zmatení a moc jim tahle cesta nepomáhá. Přitom je vlastně jedno, jestli se člověk modlí v kostele, uctívá slunce nebo medituje. Záleží na tom, zda směřuje k vnímání jednoty se světem.

LENKA SEDLÁKOVÁ

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *