Dívka z výtahu

Bál jsem se zvednout oči, ale byla jako magnet. Nádherná! Úžasná! Fascinující. Svět se chvěl, jako by vedle mě běželo obrovské dynamo, a z té energie se ježily chloupky, naskakovala husí kůže, mrazilo, zatmívalo se před očima a já… byl sám ve výtahu s nejkrásnější ženou na světě…

„To je můj Otísek, vědí! Já ho miluju a von mě! Můj, můj…“ Něco se dotklo mé ruky. Polekaně jsem ucukl, pavoučí dotek. Zamrkal jsem, vykoktal cosi jako: „A… a… ano…“ a těžce se probíral ze zasnění.
Nebyli jsme tu sami. Většinu kabiny zabíral elektrický vozík, do nosu mě udeřil zápach staroby a špíny. Roztrhané hadry, řídké prameny mastných vlasů přes obličej, pokroucená stařena. Byla tu, když jsme nastoupili? Přistoupila později? Nemohl jsem si vzpomenout.
„Můj Otísek! Miláček!“ pokračovala v nikomu nepatřícím monologu. Skřípavý hlas, třesoucí se ruce. Zmateně jsem se rozhlížel.
„Myslí tenhle výtah, víte.“ To promluvila Ona. Tak přece tu byla. Krásná a ohyzdná, dvě navzájem si tak vzdálené, že jsem je asi nedokázal vnímat najednou.

Když jsem ale pohlédl na stařenu, odvážil jsem se teď pohlédnout i na Ni. Byla ještě krásnější, než jsem si vybavoval, než jsem si přál, než jsem dokázal pojmout. Uhrančivé černé oči, černé stažené vlasy, úzká tvář.
„Původně tu byl výtah od Otise, později ho vyměnili za Schindlera, ale stará paní si toho ani nevšimla. Je dost mimo. Ale jinak ví o výtazích všechno.“

Co tu dělám, jak jsem se tu ocitl? Myslím, že tu pracuji, ale nejsem si jistý. Poslední dobou jsem zmatený. Často si nemůžu si vzpomenout, kde to jsem a jak jsem se tam dostal. Může za to ona? Dívka z výtahu?

Ano, vždy ji potkávám u výtahu. Mačkám tlačítka, čekám, hypnotizuji světla přeskakující nade dveřmi a ona přichází. Výtah zazvoní, dveře se otevřou, dávám se s ostatními teprve do pohybu, zatímco ona plynule – bez toho, aby musela zastavit či přidat do kroku – nastoupí a dveře se zavírají.
Dívám se na ni.
A ona na mě.
Poslední cestující vystupují.
Je noc. Budova je téměř prázdná.
Jen my dva.
Její chvějící se rty ve stoupající kabině.
Vrhá se ona na mě nebo já na ni?
Prolínáme se, splýváme, všechno splývá, čas, prostor, míjející poschodí.
Líbám ji. Miluji a ona vzdychá, díváme se na sebe, jak plujeme v chromovém zrcadle před námi. Její oči se zdají tak velké a ještě větší, padám do nich zatímco stále stoupáme.
Je možné, že výtah jede stále nahoru? Celý večer, celou noc, celou věčnost?

„Jo, všechny ty zvráceně vzrušující historky, jo!“
Zase ten zápach hniloby, krákavě skřípavý hlas jako když drhne kov o kov za stěnami výtahové kabiny.
Skončili jsme? Je jiný den? Zase si nejsem jistý.
“Je přesvědčená, že viděla na vlastní oči Elishu Otise, když si v křišťálovém paláci nechal přeseknout lano přímo nad hlavou, aby dokázal, že je jeho výtah bezpečný. Ale to bylo před stošedesáti lety.”
Stařena skřehotá, zatímco my se natahujeme přes její křeslo, abychom se dotkli prsty aspoň na okamžik.

„Jeden neví, co je horší, to se ví! Jestlivá spadnout do tý hluboký, černý studený jámy a ležet tam dóle a zhasínat. Nebo zůstat zavřenej v plechový krabici a nemoct se nikoho dovolat. Celej dlouhej den, dva, tři, blouznit a ležet ve vlastní špíně a porád doufat a doufat a doufat, že si ani nevšimnete, že už není v co.

Nebo letět dólů s celou tou krabicí a ječet a čekat až to s váma dopadne a vy budete porád živí, rozbitý, ale živý, akorát že se na vás bude řítit pět centů utrženejch lan a navijáků, kerý vás dorazej spolehlivě a vošklivě.

Nebo si nechat poctivě ufiknout palici mezi stropem a podlahou tou zatraceně tupou gilotýnou a pořádně to kolem zasvinit vlastní krví – hezky i se spolucestujícíma, kerejm se aspoň o vás a vašich vykulenejch vočiskách bude zdát do konce života. Cha cha…
Baba se řehtá a ten podivný zvuk doznívá v tmavé chodbě, kterou ujíždí pryč. Pak se dveře výtahu zavřou a my jedeme dál.
Zase jen sami, jen my dva v celé vesmíru.

„Irmo? Lásko, jsi dnes jiná.“ Jakoby průsvitněla, ztrácela se před očima.
„Irvine, Irvine…“ i její hlas slábne a vzdaluje se.
„Jo, panáčku, budeš se muset rozloučit.“
Copak stařena nevystoupila? Zase ten smích. Skřehot a skřípot.
„To ti není divný, že ji nikdo jinej nevidí, jenomvá ty?“
„Cože?“
„No a já, stará bláznivá.… Zamiloval ses do ducha, mladej!“ Věci najednou dostávají smysl, to éterické chvění, chůze jakoby kousek nad podlahou, láska jako z jiného světa…
Z cárů kabátu se vynoří kostnatý prst a gestem mě přivolává k sobě. Ponořím se do oblaku puchu a další mi zavane do tváře s jejím dechem.
„Panenka spadla tuhle do Otiska, vědí, spadla a utonula jako v tůni a teď nemůže pryč. Jenomvá když se ta potvora nachlemtá další krve, tak jí popustí řetěz, aby mohla do světa. Žadonit vo spásu. Nebo vo špásy,“ chechtá se, až se třese.
„Takže už ji neuvidím?“
„Neuvidíš, neuvidíš. Leda bys dal Otiskovi zase napapat! Leda by si zase chlemtnul, miláček.“
Byla pryč. V chromovém zrcadle pluly černé Irminy oči, smutné a prosebné.

V zoufalství jsem si vzpomněl, jsem přece policista! Vyšetřuji nehodu v domě č. 57. Ponořil jsem se do spisů. Nemohl jsem ji nechat odejít!

Dům č. 57 byl roku 1903 osazen výtahem firmy Otis, která měla tou dobou už tradici. Viktoriánsky zdobné “ptačí klícky” byly elegantní, i když ne úplně bezpečné. První nehoda se však stane, ještě než je výtah spuštěn. Žena spadla do připravované výtahové šachty. Dochovalo se jen pár stránek zcela vylučujících souvislost s úžasnou novou technikou, z nichž ani není zřejmé, jak se vlastně jmenovala ona „poškozená“? Tedy ne oběť? Ne mrtvá?

Druhá nehoda byla rovněž připsána zcela na vrub oběti, která zřejmě sama a dobrovolně zasekla dvoje bezpečnostní dveře a sama a dobrovolně nechala hlavu venku z výtahu, přičemž dokázala donutit kabinu k nepředpisově prudkému stoupání.

Třetí případ je doslova mistrovské dílo, avšak opět není připsána na vrub výtahu, ale požáru, který nejprve přerušil přívod elektřiny a poté proměnil výtahovou šachtu ve velkou udírnu. Kdo by si nepřál společnou rodinnou kremaci?

Přesto byl po požáru Otis nahrazen strojem od Schindlera. Nehody tím ale nepřestaly, jen nebyly tak velké a nápadné.
Amputace ruky, skalpovaný údržbář namotaný v navijácích do téměř úplného vykrvácení. O už druhém přepůleném psovi se zmiňoval jen článek v místních kuriozitách, který někdo přiložil k jednomu ze spisů.
Každých deset let alespoň jeden vážný úraz, krev.
Přišlo mi to logické. Tak neskutečná krása si přece žádá… Nemohl jsem spát. Bojoval jsem. Sám se sebou. S tím, kým jsem. Policajt. Dobrý chlap. Šílený láskou k přízraku. Spalovalo mě to. Znovu jsem sám sebe přistihoval ve výtahu, jak zběsile mačkám tlačítka – aniž bych věděl, jak jsem se tam dostal. Nahoru, dolů, nahoru, nahoru.

Pak jsem zahlédl stařenu. Vypadala k neuvěření ještě starší, příšernější.
„Vyhlížíš ji?“ skřehotala. „Dej napapat Otiskovi, má hlad, má takovej hlad!“
Dveře výtahu se otevřely – ale za nimi nebyla žádná kabina. Jen černá nekonečná chladná jáma.
Bylo to okamžité pohnutí. Příležitost, co dělá zloděje, zvlášť, když k ní stačí dva kroky. Uchopit ulepená madla a zatlačit do nezabrzděného vozíku.

Ale… co…?
Jako by tam žádný vozík nebyl. Nebo jako bych já jím prošel, propadl do prázdna. Jako by byl také duch. Nebo já? A náhle jsem padal. Dolů. Do černé, nekonečné tmy. A za mnou zněl shora skřípavý chechot.
„Tohle jsi měl udělat tehdy, panáčku, teď už je pozdě!“
A najednou to byl Její hlas.
„Tohle jsi měl udělat, Irvine!“

Letím. Nekonečně dlouho prolétávám výtahovou šachtou jako zpátky časem. Letím kolem mrtvého těla Irvina Voyevitche nalezeného na dně výtahové šachty, případ QB 25-6987, sebevražda policisty, zřejmě z nešťastné lásky, jak tvrdila očitá svědkyně, stará paní z bytu č. 35.
Prolétávám kolem useknuté hlavy, kolem těl roztříštěných vahou utrženého soustrojí Otis (osm set liber), kolem mrtvol i duší vyuzených do zlatova .

A úplně nakonec – nebo na začátek – kolem první oběti výtahu v domě č. 57, která zázrakem přežila, ale od té doby zůstala ochrnutá na vozíčku a bláznivá. Jako by jí kus zůstal někde tam ve výtahové šachtě, v panenském soukolí čerstvě osazeného stroje.
„Měls zabít ji, ne sebe, Irvine! Byl jsi příliš dobrý!“ Zní za mnou smutný Irmin hlas.

A já vidím sám sebe, jak přesně to mám v úmyslu, když – v kterémsi svém pradávném minulém životě zvoním u bytu bláznivé stařeny. “Pojďte, pomohu vám…” A oči mi padnou na mosaznou cedulku se zašlým jménem vyrytým starožitným jakoby rukopisným písmem: Irma McRough. Co… Cože? Moje krásná Irma? Nechápu, co se děje. Irmo, miláčku?! Ty jsi ona? Ona je ty! Odpovídá mi řezavý smích stařeny, pak zas smutný Irmin hlas:
„Teď budu muset čekat na dalšího, Irvine!“ Výtah ji unáší kolem mě, naše ruce se míjí, vzdaluje se, nahoru, pořád nahoru…
„A my zůstaneme hezky tady dóle!“ sípá mi do ucha hlas stosedmdesátileté Irmy McRough, či toho, co z ní zůstává v našem světě živíc se krví, samo ani živé ani mrtvé. V šeredném úsměvu otevře bezzubá ústa a já do nich padám jako do nekonečné, chladné, páchnoucí šachty.
„I já musím z něčeho žit, panáčku!“

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *