Když se nové rodí ze starého…

Přestože čím dál víc profesionálů přijímá systemický přístup, ba dokonce se otevírá čemusi jako duchovno, oficiální stále zůstává ryze materialistická linie.

Zřetelně to vyčnívá z článků V. Chvály a L. Trapkové – jak opatrně našlapují na špičkách, aby řekli to, co musí, ale zároveň se nedotkli a nepopudili vědeckou komunitu.

A přece jako ukáznění členové vědecké komunity, za které se pokládáme, hledáme nejpřiléhavější teoretická vyjádření k našim klinickým zkušenostem. Protože se zabýváme pacienty, u kterých nelze jejich potíže a problémy popsat a vyřešit ze zdrojů jen biologických nebo jen humanitních věd, nutí nás praxe, abychom integrovali obojí. Dobře proto víme, jak obtížně lze slučovat oba typy vzdělání, dva různé jazyky.

Chvála V., Trapková L.: Brání se vědecká komunita systémové teorii?

Asi bychom si měli představit, jaké by mohlo mít přijetí tohoto způsobu myšlení následky. Předpokládejme, že by nemoc byla chápána jako součást vývoje člověka v bezprostřední svázanosti s okolím. Neuvažovali bychom o tom, jakou nešťastnou náhodou se na pacienta přenesly streptokoky, když má angínu, ale co se to s ním v jeho kontextu děje. Lékař by se nedivil tomu, že pacient, jehož sociální okolí se náhle rozpadá, trpí bolestmi, a nenechal by se svádět tělesnými projevy tohoto procesu ke zbytečné operaci, anebo by operaci odložil na vhodnější dobu. Ani by, v případě, že by nenalezl odpovídající somatický nález, z tohoto pacienta nedělal šílence, který je málo odolný na rozdíl od všech ostatních pacientů (a hlavně od něho samotného). Lékař by se necítil podváděn a pacient nevyslyšen.

Zápas s pojišťovnami nebyl vůbec snadný. Po zavedení plošného srovnávání parametrů jednotlivých zařízení v r. 1994 se vyhrotil tak, že jsme museli tvrdě obhajovat čas, který potřebujeme na pacienty mít: „Vaše kritéria podporují klasický, na výkon a na velká množství klientů zaměřený způsob ošetření. Čím více pacientů v ordinaci a čím levnější ošetření, tím lépe kritéria vycházejí. Z mého odborného hlediska psychosomatické medicíny je však tento způsob léčby nejhorší a nejčastěji pacienta poškozuje. Rád bych zůstal lékařem a nestal se účetním. I kdybych přijal ryze ekonomické hledisko, jak bych mohl od sebe oddělit výkony v ordinaci a množství spotřebovaných léků a celkovou perspektivu nemocného v odhadu celkové ekonomické účinnosti pracoviště? Ujišťuji Vás, že až se to otočí, skončím s medicínou. Mohl bych Vám vyhovět, a pozvat pacienty častěji na kratší dobu, občas jim ulevit Kenalogem nebo analgetikem, účetně by to vypadalo lépe. Návštěvy u nás musí být relativně drahé, protože trávíme s pacientem nesrovnatelně více času než všechny ostatní obory… Nemůžete nás srovnávat s běžnou psychiatrickou ambulancí…“ (z dopisu pojišťovně 10. 11. 1994)

(http://www.psychosom.cz/?page_id=3354)