Přestože čím dál víc profesionálů přijímá systemický přístup, ba dokonce se otevírá čemusi jako duchovno, oficiální stále zůstává ryze materialistická linie.

Zřetelně to vyčnívá z článků V. Chvály a L. Trapkové – jak opatrně našlapují na špičkách, aby řekli to, co musí, ale zároveň se nedotkli a nepopudili vědeckou komunitu.

A přece jako ukáznění členové vědecké komunity, za které se pokládáme, hledáme nejpřiléhavější teoretická vyjádření k našim klinickým zkušenostem. Protože se zabýváme pacienty, u kterých nelze jejich potíže a problémy popsat a vyřešit ze zdrojů jen biologických nebo jen humanitních věd, nutí nás praxe, abychom integrovali obojí. Dobře proto víme, jak obtížně lze slučovat oba typy vzdělání, dva různé jazyky.

http://www.sktlib.cz/?p=539#more-539

Asi bychom si měli představit, jaké by mohlo mít přijetí tohoto způsobu myšlení následky. Předpokládejme, že by nemoc byla chápána jako součást vývoje člověka v bezprostřední svázanosti s okolím. Neuvažovali bychom o tom, jakou nešťastnou náhodou se na pacienta přenesly streptokoky, když má angínu, ale co se to s ním v jeho kontextu děje. Lékař by se nedivil tomu, že pacient, jehož sociální okolí se náhle rozpadá, trpí bolestmi, a nenechal by se svádět tělesnými projevy tohoto procesu ke zbytečné operaci, anebo by operaci odložil na vhodnější dobu. Ani by, v případě, že by nenalezl odpovídající somatický nález, z tohoto pacienta nedělal šílence, který je málo odolný na rozdíl od všech ostatních pacientů (a hlavně od něho samotného). Lékař by se necítil podváděn a pacient nevyslyšen.

Zápas s pojišťovnami nebyl vůbec snadný. Po zavedení plošného srovnávání parametrů jednotlivých zařízení v r. 1994 se vyhrotil tak, že jsme museli tvrdě obhajovat čas, který potřebujeme na pacienty mít: „Vaše kritéria podporují klasický, na výkon a na velká množství klientů zaměřený způsob ošetření. Čím více pacientů v ordinaci a čím levnější ošetření, tím lépe kritéria vycházejí. Z mého odborného hlediska psychosomatické medicíny je však tento způsob léčby nejhorší a nejčastěji pacienta poškozuje. Rád bych zůstal lékařem a nestal se účetním. I kdybych přijal ryze ekonomické hledisko, jak bych mohl od sebe oddělit výkony v ordinaci a množství spotřebovaných léků a celkovou perspektivu nemocného v odhadu celkové ekonomické účinnosti pracoviště? Ujišťuji Vás, že až se to otočí, skončím s medicínou. Mohl bych Vám vyhovět, a pozvat pacienty častěji na kratší dobu, občas jim ulevit Kenalogem nebo analgetikem, účetně by to vypadalo lépe. Návštěvy u nás musí být relativně drahé, protože trávíme s pacientem nesrovnatelně více času než všechny ostatní obory… Nemůžete nás srovnávat s běžnou psychiatrickou ambulancí…“ (z dopisu pojišťovně 10. 11. 1994)

(http://www.psychosom.cz/?page_id=3354)